Bez práce nejsou koláže
type: kolektivní
place of exhibition: Galerie města Pardubic (GAMPA)
date of exhibition: 2018/10/10 - 2018/12/02
note:
Opravdu je koláž spojena s prací? Doplňuje v dnešní době jiné výtvarné disciplíny, nebo posílila svou pozici a jen mění formu? Jak se námětově a obsahově koláž jako výtvarná technika proměnila? Existuje v dnešní době hranice mezi koláží pokládanou za umělecké dílo a koláží jako hobby? Je pravda, že koláž přináší do tvorby naprostou svobodu?
Slovo koláž se odvozuje od francouzského výrazu collage – lepení. V širokém slova smyslu se tak jedná o název pro jakoukoli techniku, jejíž podstatou je lepení něčeho na něco jiného a vytváření tak nového celku. V užším slova smyslu se jedná o techniku, která je spjata s nástupem moderny počátkem 20. století. Většina avantgardních uměleckých směrů koláž zpracovávala. U kubistů se jednalo hlavně o využití jiné struktury a materiálu doplněného malbou či kresbou. Dadaisté začali jako první propojovat výtvarné postupy koláže s textem, na což navázali v českém kontextu členové skupiny Devětsil se svou představou vizuální poezie. Surrealisté se často inspirovali koláží zpětně a např. v dílech Jindřicha Štyrského je tento vliv dobře rozpoznatelný. Koláž také velmi záhy přestala být založena pouze na lepení, stala se jakýmkoli propojováním a jako pojem se rozšířila i mimo plošnou tvorbu do prostoru. V sochařství se pro koláž mnohem častěji používá názvu asambláž.
Rozšířenost koláže byla také navázána na rozvoj tisku, a tím pádem i neustálou dostupnost a rozmanitost materiálu, který se dal v koláži využít. Ve druhé polovině 20. století takto ovlivnil koláž rozmach konzumní kultury a nepřetržitá výroba reklamních materiálů a dalších produktů.
Přestože se mnoho autorů před 1. světovou válkou v českém prostředí koláži věnovalo, nikdo z nich nedosáhl v této technice takového mistrovství jako Jiří Kolář. Jeho inovativní způsoby pojetí koláže daly vzniknout několika novým technikám, jako jsou muchláž či roláž. Jeho díla mají často filosofický podtext či reflektují aktuální společenskou situaci. Kolář dokázal plně využít potenciálu koláže jako rychlého výtvarného prostředku, který umožňuje bezprostředně vytvářet nové souvislosti. Také rozpracoval své vlastní pojetí vizuální poezie, kterou sám nazýval evidentní. Zbavením se závislosti na psaném textu se postupně dostal do úplně nových oblastí vizuálního vyjádření básní, na které navazovalo mnoho dalších umělců mladších generací. Kolářův přínos nejen české, ale i světové koláži je nepřekonatelný a možná i díky němu je koláž v českém umění stále populárním vyjadřovacím prostředkem.
Tato výstava ukazuje sedm různých cest, kterými se současná koláž ubírá, a to bez ohledu na formální vzdělání autorů či jejich uznání na výtvarné scéně. Divák tak může sledovat opravdu pestrou paletu toho, co vše ještě může být koláž, a sám hledat odpovědi na otázky kladené výše.
Netradiční přístup ke koláži můžeme sledovat v díle Jitky Kopejtkové. Ta kombinuje na první pohled nezkombinovatelné výtvarné formy do podoby koláží. Strhané plakátovací plochy, které roky jen fotograficky dokumentovala, nyní přenáší fyzicky do prostoru výstavních sálů, kde odpad povyšuje na umělecké dílo a dává mu nový punc v podobě současné koláže. Ta vznikne až po jejím zásahu, kdy postupně z plochy intuitivně kousky plakátů trhá a odlepuje.
Podobně s kolážemi začal i sochař a malíř Michal Cimala. I on vychází z odpadového materiálu. Získával ho z tiskárny, kterou měl u ateliéru – nepovedené tisky tváří a produktů rozřezával, přeskládával a lepil do nových celků. Někdy přímo do živé malby. Během tří let tak Cimala vytvořil několik cyklů s dekonstruovanými postavami, tvářemi a produkty civilizace, zejména s letadly. Na výstavě v GAMPA jsou vystavena díla zastupující většinu těchto celků. Díky koláži Cimala vrací do obrazu děj, figuru a prostředí.
Na výstavě ale můžeme sledovat i příklady užití koláže jako promyšlené doplnění plochy obrazu. S tou obratně pracuje malíř David Kolovratník, který s koláží počítá už v samotných skicách obrazů. Jeho výběr kousků papíru je zcela vědomý a plánovaný. Využívá rodinného archivu, jako jsou dokumenty, korespondence, výstřižky z dobových novin a časopisů, strojopisy snářů a tikety Sportky. Právě ty tvoří celé pozadí obrazu Chata bude z roku 2017.
Ojedinělé koláže Luboše Plného, vystavené poprvé na této výstavě, jsou složeny z anatomických atlasů a figur modelek z módních časopisů, do kterých Luboš Plný projektuje jejich anatomii.
K intimnějšímu a nevšednímu užití koláže dochází i v díle Michala Cihláře – v jeho cestovních denících, kterých od roku 1989 vznikla necelá stovka. Deníky se staly doslova hmatatelnými vizuálními vzpomínkami. Krom kreseb jsou texty doplněné konkrétními nálezy, pískem, účtenkami, jízdenkami apod. Tvoří tak ucelený a neměnný popis prožité situace.
Výtvarník a básník Pavel Holeka, který se kolážemi začal zabývat po setkání s prací Jiřího Koláře (s jeho výtvarnou a později literární tvorbou), se této disciplíně věnuje soustavně od devadesátých let. Koláže lyrické povahy tvoří obvykle ve větších cyklech. Soubor Pierotů – Pocta Marcelu Marceauovi, z roku 2016, vychází z osobní zkušenosti a vzpomínek Holeky na legendárního mima.
Rozdílné motivy a nové skladby koláže se projevují v díle Michala Štochla, který se po názorovém rozchodu se surrealismem jako s archaickým vnímáním světa v době, kdy multikulturální společnost nabízí surrealismus takřka na každém kroku, vydal skrze destrukci vlastní výtvarné formy do podob symbolické exprese. Pravidelné linie vystřídal na první pohled chaotickým vrstvením tvarů různých forem.
