Dimenze teatrality
type: kolektivní
place of exhibition: Galerie Emila Filly, budova SCHIFR-AC, s.r.o.
date of exhibition: 2012/11/29 - 2013/01/23
note:
I přesto, že je divadelní rozměr integrální a přirozenou součástí aktuální umělecké tvorby, je reflexe teatrality a teatralizace stále jaksi stranou. Jedním z možných vysvětlení tohoto odstupu může být fakt, že slova „teatralita“, „teatrální“, „teatralizované“ (natož pak česká varianta termínu divadelnost, divadelní atd.) bývají v uměleckém diskurzu vnímána s určitým despektem a často přinášejí negativní konotace. Bývají totiž považována za synonyma přebujelosti, zbytnění, nadbytečné narativnosti, deskripce, která jsou v době převažujícího (neo)konceptuálního uvažování vnímána jako zátěž. I z těchto důvodů se mezinárodní výstava „Dimenze teatrality“ pokouší nahlédnout velice pružnou, pohyblivou a oboustranně prostupnou hranici mezi performance a divadlem, v obecnějším smyslu slova mezi vizuálním uměním a divadlem, a to prostřednictvím konceptu teatrality, jenž si vypůjčuje z aktuální (především německé) teatrologie. Zde je teatralita vnímána v užším pojetí jako specifická umělecká forma, v širším jako komunikační modus. Vybraní umělci a umělecká díla prezentují obě zmiňovaná pojetí. Vidíme jednak tendování k ryze divadelním formám, které jsou často dány využitím divadelního jeviště. Tím je stanoven i relativně „klasický“ způsob vnímání diváka (Barbara Steppe, Michal Murin, Jiří Surůvka), který je však problematizován vlastní prezentací díla v galerijním prostoru. Dále se zde objevují významové rámce, které s pojmem „divadlo“ (divadlo jako estetická forma) jednoznačně souvisejí, jako například „kabaret“ (Jiří Surůvka), „klaun“, „maska“ (Klaus Richter), rekvizity (Michal Murin, Josef Daněk & Blahoslav Rozbořil, Jiří Surůvka) …. Širší pojetí teatrality jako ostentativního jednání se silným komunikativním potenciálem bychom mohli apriori vztáhnout na všechny performance nebo akční umění obecně, tedy i na všechna prezentovaná díla. Zde se přístup jakoby obrací – to, co nese znaky teatrality, je primárně situováno mimo divadlo. Teatralita je objevována ve veřejném prostoru, respektive prostřednictvím teatralizovaného jednání a chování je objevován a odhalován charakter veřejného prostoru (Peter Wächtler & Andreas Wegner, Klaus Richter), včetně prostoru mediálního (Josef Daněk & Blahoslav Rozbořil, Depresivní děti touží po penězích). Právě schopnost uměleckých děl odhalovat konfrontací s teatralitou a teatralizovaným jednáním běžný život, společnost, veřejný i mediální prostor včetně všech jeho omezení, posunuje vyznění děl od hříčky či vtipu k mnohem závažnějším obsahům. Přidává jim tak na závažnosti a přitom jim neubírá nic z jejich působivosti, vtipnosti a zábavnosti.
