Antonín Střížek: Staré i nové obrazy
type: autorská
place of exhibition: Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
date of exhibition: 2010/02/18 - 2010/05/02
note:
-
Retrospektivní výstava českého malíře postmoderní generace
Když byl Antonín Střížek (narozen 22. května 1959 v severočeském Rumburku) vybrán k účasti na výstavě Rozbité zrcadlo (Der zebrochene Spiegel), která se uskutečnila roku 1993 ve výjimečně prestižních prostorách Deichtorhallen v Hamburku (26. 5. - 25. 7. 1993) a reprízovaná ve vídeňské Kunsthalle a Museumsquartier (14. 10. 1993 – 2. 1. 1994), bylo to zjevné potvrzení skvělého postavení tohoto českého malíře na mezinárodní scéně. Střížek se ocitl na ryze malířské výstavě v kontextu s velikány poválečného umění, jakými byli či jsou Robert Ryman, Gerhard Richter, Georg Baselitz, Edward Ruscha, Sigmar Polke a mnozí další, včetně jeho generačních současníků Luca Tuymanse nebo Herberta Brandla. Hvězdné kurátorské duo této s velkou pozorností přijaté obrazové exhibice Kasper König a Hans-Ulrich Obrist se zamýšleli nad aktuálním postavením historického vizuálního média, nad jeho strategiemi a budoucím diskursem. V intencích této výstavy sem Střížek přirozeně zapadal, posílen i účastí exilového Čecha Jana Knapa. Oba se totiž ve svých dílech zamýšlejí nejen nad existencí tradiční technikou namalovaného obrazu, ale zkoumají také nosnost témat a statického vizuálního vyprávění, jak nám je zanechaly dějiny malířství.
Střížek se propracoval na tehdejší evropskou scénu aktivní účastí na domácích akcích 80. let, jimiž se formovala a prezentovala nastupující postmoderní generace. Zúčastnil se všech pěti Konfrontací (v létech 1984 – 1986), kolektivních neoficiálních výstav v Praze, na Kladně a ve Svárově. Právě na Konfrontacích docházelo v divokém výstavním rytmu a maximálně širokém spektru vystavujících k vyrovnávání se se vzrušujícími, byť zprostředkovanými, ataky německé divoké malby a italské transvantgardy, nutno podotknout, že navzdory nevzrušivé rutinně školního akademického vzdělávání. Antonín Střížek tehdy ustálil svůj koncept malby a na přelomu 80. a 90. let s ním expandoval na výstavy doma i ve světě. V intencích rozvolněné ideovosti, charakterizované zjednodušeným heslem, že je vše možné, a také ve šťastném okamžiku vzedmutí malířské vlny, revokoval Střížek ikonografické možnosti ustálených druhů malby, jakými jsou zátiší, krajina a figurální kompozice. Vzrušující na takovém malování ovšem byla hra s těmito žánry, respektive jejich posouvání či spíše rozvíjení možností, které nebyly ještě využity. Současně zaujal způsob, jakým byly obrazy namalovány. Byla to, a stále je, hutná čistá malba, s hapticky přitažlivou koloristickou radostí, která plně využívá možnosti a škálu olejové techniky. Upřímnost Střížkova přístupu si dokáže osahat stejnou měrou meze téměř naivního, v dobrém smyslu slova, nadšení pro obraz jako takový až po rafinovanou intelektuální obratnost, se kterou své kompozice maluje. Jakoby znovu objevoval přirozenost jednoduchého, zřetelného a čistého. Vznikl z toho zcela transparentní a originální vizuální jazyk, který Střížek používá dodnes.
Střížkova radikálně tradiční malba, stejně jako jeho pastely, tušové “čínské” malby, akvarely či kresby, je ovšem neoddělitelná od malířovy ikonografie. Jedno podmiňuje druhé, způsob malby se vzájemně prostupuje s tím, co je namalováno. A stejně jako malba jsou také náměty obrazů upřímné i drzé, staré i novátorské, obrácené do minulosti i do nezlomné budoucnosti malířského média. Někdy využívají fotografii, jindy jsou zcela “čisté”, jsou realistické i matafyzické. A vždy jsou malířské. V tomto klíči vznikají nekonečné žánrové cykly, které se vnitřně vyvíjejí, vzájemně občerstvují a dohromady vytváří onen přitažlivý, vizuálně uhrančivý Střížkův svět. Věci, zvířata, lidé, ptáci, stroje, město. Husy s letící kometou, jablka na stole, supící parní lokomotiva, boty, tramvaj na večerní žižkovské ulici, silueta Máchova v krajině sklánějící se k soumraku. Střížek obdivuje vizualitu světa, s nostalgií po mizejícím i prostém, tak, jak ho lze vidět, ale i nevidět. Oživuje archetypy malířství a přenáší je do současnosti. Vidíme a cítíme odkazy k romatismu Caspara Davida Friedricha, k civilismu malířství od 20. po 40. léta minulého století, k nové i současné věcnosti, na Brusel i kubismus. V neposlední řadě je třeba zmínit, že Střížek rád a výborně fotografuje, přičemž k fotografii přistupuje s podobným konceptem jako k malbě. A některé obrazové cykly zase přímo z fotografie vycházejí, jako ty s Hanzelkou a Zikmundem nebo krajiny s automobilovými bouračkami, jejichž předobrazem jsou snímky fotografujícího švýcarského policisty Arnolda Odermatta. Střížka inspirují také filmy, a je z toho opět jedna načatá obrazová řada. A poslední doba přinesla také obrazy se zákoutími vyprázdněných pracovních míst, se zatiším hasicího přístroje nebo mašinou na vaření kávy. Jsou to obrazy překvapivé, vyprázdněné, ale právě proto plné možných otázek co s tím, kde žijeme a co jsme. A za všemi namalovanými obrazy, za každým z nich, za zátiším i krajinou, za výjevy s děmi i dospělými, za pruhem světla i barvou květin, s úžasem zjišťujeme, že tím zásadním Střížkovým objevem, který nám sděluje, je ten, že prožít život v umění má smysl. I pro nás, pro diváky.
Martin Dostál
