Brémy kdepaks / Bremen wodu
type: kolektivní
place of exhibition: Galerie města Plzně
date of exhibition: 2008/07/03 - 2008/08/31
note:
nadzemí i podzemí
-
Projekt výstavy Brémy kdepaks – Bremen wodu (název je převzat ze stejnojmenné básně Helmuta Heissenbüttela) vznikl na základě již delší dobu trvající spolupráce mezi brémskými (německými) a plzeňskými (českými) umělci – v minulosti to byly např. výstavy Topografie paměti v Brémách a v Plzni nebo výstavy jednotlivých umělců v obou městech. Tato výstava představuje tvorbu sedmnácti umělců z Brém, kteří svůj výtvarný názor zachycují různými prostředky, ať již malbou, plastikou, fotografií či instalací. Nejvíce z vystavovaných umělců se věnuje malbě, která v současné době prožívá svou další renesanci.
Dolf Bissinger (1944) vychází z plošné koloristické malby a její nepředmětnosti, ze zaujetí barvou jako prostorem tvořeným mnoha překrývajícími se barvenými vrstvami. Naopak Jens Bommert (1962) ve svých malířských plátnech zkoumá vztah reality světa kolem nás a reality „nového“ světa vznikajícího na ploše obrazu. Rozměrné obrazy Toma Gefkena (1960) představují jakési koláže vzpomínek. Nejen malbou, ale též kresbou, grafikou a fotografií se zabývá také Dirk Mühlenstedt (1958), jehož vyjadřovacím prostředkem je barva, která má v jeho obrazech svou materiální i duchovní stránku. Barva je zásadním prvkem i v minimalistických obrazech Barbary Rosengarth (1964). Malířka Anette Venzlaff (1952) se vyjadřuje také převážně prostřednictvím barvy, inspirací je jí příroda. Silně emotivně působí obrazy Eve-Maria Zimmermann (1935), která prostřednictvím svých pláten navozuje pocity úzkosti a disharmonie. Malíř Tilman Rothermel (1946) ve svém díle zkoumá a zpracovává hluboký vztah mezi abstraktními částmi obrazu a nepředmětným či figurativním motivem. Akrylové malby Norberta Bauera (1967) svou barevností a plošností trochu připomínají počítačovou grafiku. V dílech Hermana Komara (1948), který se po léta zabývá litografií, kresbou a počítačovou grafikou, reaguje malíř na podměty vycházející z přírody, společnosti i jeho samého, většinou uplatňuje několik technických postupů zároveň.
Sochařka Ulrike Gölner (1958) nachází tvary svých soch v celých kmenech stromů. Často pracuje přímo v lese, kde vytváří velmi působivé objekty vycházející z přírodních forem. Fascinace přírodou je typická i pro Wernera Henkela (1956), pro nějž je příroda materiálem, prostorem i námětem jeho tvorby. Rosa Jaisli (1955) používá při své práci alabastr, ze kterého vyřezává jasné a jednoduché tvary, které jsou vyjádřením lidského budování a tvoření. Její objekty představují schody, brány, portály či oblouky, pokaždé však zůstává viditelná původní forma kamene.
Hanswerner Kirschmann pracuje také s přírodním materiálem – při tvorbě svých objektů používá dřevo nebo ze dřeva vyrobený materiál, například dřevotřísku nebo překližku. Jeho objekty vyjadřují jeho chápání věci nejen jakožto něčeho, co lze někam umístit, ale bere v úvahu také fakt, že věc samotná je i místem a prostorem.
Sochař Eberhard Szejstecki (1958) vytváří figury, které se jeví divákovi velmi křehce, zároveň komicky i naivně a smutně, zejména pro svůj tragicko-komicky charakter. Gotthart Kuppel (1946) skládá své instalace z nalezených předmětů, které samy o sobě již ztratily svůj původní smysl a význam a v jeho instalacích získávají význam nový. Na výstavě je možné shlédnout také zajímavé instalace Roberta van de Laara (1940).
Touto výstavou spolupráce mezi brémskými a plzeňskými umělci nekončí, naopak, tento projekt je startem pro společnou výstavu Plzeň - Brémy ve Städtische Galerii Bremen v červnu a srpnu 2008, kde umělci obou zemí představí výsledky svojí práce na konvergentních tématech.
www.galerie-plzen.cz
