Vášeň, sen a ideál: Česká secesní plastika přelomu 19. a 20. století
type: stálá/dlouhodobá expozice
place of exhibition: Zámek Troja
date of exhibition: 2013/04/03 - 2013/11/13
note:
Nová expozice Vášeň, sen a ideál nabízí průřez tvorbou nejvýraznějších osobností českého sochařství přelomu století. Počátky příběhu české secesní plastiky jsou ukotveny v díle Josefa Václava Myslbeka (1848–1922) poučeném nejen školením u Václava Levého (1820–1870) a neoklasicismem, ale především nastupujícím francouzským sensualismem (Hudba, II. náčrt, 1892–1894). Myslbekovo tradicionalistické pojetí, kterým v počátku prošli všichni absolventi ateliéru (Štursa, Z lázně, 1903), v expozici pokračuje plastikou inspirovanou baladami K. J. Erbena (Sucharda, Poklad, 1896; Vrba, 1897; Kocian, Píseň hastrmana, 1900) a pohádkami typickými pro české Podkrkonoší (Šaloun, Krakonoš, 1902). Těžištěm výstavy jsou práce Myslbekových nejvýznamnějších žáků. Josefa Mařatky (1874–1937), Quida Kociana (1874–1928), Bohumila Kafky (1878–1942) a Jana Štursy (1880–1925). Expozice končí rokem 1910, kdy se forma zaobluje a směřuje k novému klasicismu.
Výběr děl záměrně poukazuje na téměř neznámé sochaře, které se snaží uvést zpět do kontextu doby. Patří k nim předčasně vyhaslý talent František Hošek (1871–1895), který studoval u Myslbeka ještě na Uměleckoprůmyslové škole, a zejména pak studenti sochařského ateliéru Akademie výtvarných umění v Praze – František Bílek (1872–1941), Vladimír Astl (1876–1960), Josef Kalvoda (1874–1925), Ladislav Jan Kofránek (1880–1954), Jaroslav Krepčík (1880–1959), Jaromír Čermák (1888–1975) včetně českých Němců Aloise Riebera (1876–1944) a Karla Wilferta ml. (1879–1932). Většina z nich za sebou měla prvotřídní školení hořické Odborné sochařsko-kamenické školy (Kocian, Kafka, Štursa, Kalvoda, Kofránek, Krepčík, Čermák) a totožnou zkušenost z pařížských studijních pobytů (Mařatka, Kafka, Kofránek, Krepčík).
Nepopiratelný vliv na českou plastiku počátku století měla známá výstava impresionistického sochaře Augusta Rodina (1840–1917), kterou uspořádal jeho nejvýznamnější český žák Josef Mařatka spolu s SVU Mánes roku 1902 pod zahradou Kinských. Dramatický rukopis se smísil s českým sklonem k patosu v podání Bohumila Kafky (Věčné drama, 1905; Jarní vzdechy, 1906), Jana Štursy (Před koupelí v moři, 1906) a Ladislava Kofránka (Snění, 1904; Podobizna Vratislava Nechleby, 1906–1907). Na strunu tradice českého baroku zahrála i zvláštní výstava Krasoumné jednoty z roku 1906 věnovaná důležitému představiteli naturalismu a „sochaři práce“ Constaninu Meunierovi (1831–1905), kterého souborně představila veřejnosti. Mladí čeští sochaři měli možnost jeho dílo vnímat již před rokem 1900, kdy se výročních výstav pravidelně účastnil. V jeho stopách kráčel Vladimír Astl (Žízeň, 1905), František Uprka (Studie starého koně, 1906), Karel Wilfert, ml. (Deputace stávkujících, 1901) a na krátkou dobu ovlivnil i Josefa Mařatku (Ledaři, 1900), Ladislava Šalouna (Muž práce, 1900), Jana Štursu (Puberta, 1905) a Ladislava Kofránka (Nemocné děvče, 1904). Tato naturalistická, sociální vlna, které působila na české umění paralelně s impresionistickým pojetím tvaru, významně obohatila sochařský projev. Nelze ji vnímat pouze jako dobovou epizodu. Na zhodnocení Meunierovy tvorby ve vztahu k našemu sochařství přelomu století česká uměnověda teprve čeká, stejně jako na zasazení českých Němců Aloise Riebera a Karla Wilferta do kontextu umělecky vyspělé vrstvy Myslbekových žáků.
Expozice nemá ambice hodnotící přehlídky, prostory zámku to ani neumožňují, je však přehledem těch nejzajímavějších sochařských projevů, které se kolem roku 1900 formovaly. Výstavu doplňují dobové fotografie z Archivu Národní galerie a kopie plakátů sochařských výstav včetně Hospodářské a průmyslové v Hořicích, Jubilejních výstav v Praze a slavných přehlídek SVU Mánes ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea z let 1891–1909.
Sandra Baborovská
zdroj: https://artalk.cz/2013/05/05/tz-vasen-sen-a-ideal-ceska-secesni-plastika-prelomu-19-a-20-stoleti/
