Pitch-Black Bile / Černočerná žluč
type: kolektivní
place of exhibition: Trafačka (Trafo Galerie)
date of exhibition: 2013/10/24 - 2013/11/06
note:
http://trafacka.cz/trafacka-arena/cernocerna-zluc-pitch-black-bile/
Mezi všemi umělci představenými na výstavě Černočerná žluč existuje mnoho společného. Z vizuálního hlediska je to zejména sklon k expresivnímu a symbolistickému projevu, z obsahového se jedná o znázornění osobních témat na hraně utopistických vizí (Alena Anderlová či Igor Grimmich), ponurých zákoutí podvědomí (Jakub Janovský a Martin Salajka) a erotikou nabitých motivů (Jakub Hubálek, Martin Krajc, Tomáš Němec). Na povrch vystupuje primární prvek jejich kolektivního zájmu, chápání malby jako přirozenosti samé, bez politicko-sociálního kontextu a hlubšího zájmu o evidenci vlastní pozice na současné výtvarné scéně. Fakt, že jsou všichni tito autoři zástupci narativní malby, která je v tuto dobu v našich vodách opomíjena, se pro ně stává druhotným. Důležitá je pro ně především potřeba něco sdělovat, popustit svoji melané cholé, nebo-li černou žluč, která je v temperamentu každého z nich zastoupena jinou hladinou.
Nejmladší z autorů, Tomáš Němec (* 1986, Polička) na výstavě prezentuje 10% ze svých uměleckých témat, erotiku. Jde o malby odpočívajících, slastně masturbujících a souložících gayů v pohodových domácnostech s kvetoucími orchidejemi (David, 2013). Jedná se o dost intimní záležitosti, jako vystřižené z privátního života Tomáše Němce, provedené v půvabných purpurových barvách a stylem, inspirovaným zejména Francisem Baconem a Lucianem Freundem. Tomášův rukopis je dostatečně osobitý a otevřený na to, aby s ním mohly být namalovány i scény, jež nezkousne každý. Přestože mohou být pro někoho pobuřující, dokáží nás vtáhnout dovnitř a leckdy i vzrušit. Tomášův příběh je o dnešních, mladých a svobodných gayích, kteří zažívají v páru stejný vztah, jako je mezi mužem a ženou, a veřejně nemusí nic skrývat.
Přes opačné pohlaví na to jde Martin Krajc (* 1984, Praha), jenž sleduje například svět Terryho Richardsona, známého exhibicionistického fotografa, velkého nadržence, znalce žen a pozorovatele jejich vnad. Terry žije v New Yorku, kde fotí lehkou pornografii, sousedy feťáky, šlapky, kámoše opilce, punkáče, ale i slavné celebrity. Naposledy šokoval svět obscénními snímky zpěvačky Miley Cyrus. Je to labužník všeho sprostého a sympatický voyeur. Takové jsou i obrazy Martina Krajce. Vykreslují ženu jako femme fatale, ušklíbající se nad malostí mužského pohlaví, ale stejně dobře se za chvíli mohou role obou aktérů prohodit. V poslední době Martin experimentuje s enormními formáty (You Can Buy Me, 280 x 340 cm, 2012) a naopak čím dál opatrněji zachází s expresí. Kontrastně k těmto obrazům působí jeho umírněné interiéry inspirované dílem architekta Miese van der Rohe, kterými se Martin převážně prezentuje ve skupině OBR. (White Gallery Interior, 2012).
Poté co Alena Anderlová (* 1977, Klatovy) přečetla Třeštící New York od Reema Koolhaase, vydala se na pražskou Matějskou pouť, aby jí přiblížila atmosféru newyorského Coney Islandu v malých českých podmínkách. V ateliéru pak vznikl soubor obrazů dokumentující zašlou slávu těchto míst a pocit jakéhosi zaseknutí se v čase (Vznášení; Sen, oboje 2013). Tento motiv později nahradila výjevy atletů zachycených v momentech překonávání překážek, skoku do písku či o tyči (Atlet, 2013). Postavy sportovců levitují jako předtím kolotočářské atrakce. Poslední téma vzniklo náhodným nalezením dětské indiánské čelenky, se kterou zinscenovala několik citlivě působících situací (Indián 2, 2013).
Také Jakub Hubálek (* 1983, Praha) maluje lehce erotické obrazy. Na internetu hledá bizarní anonymní snímky na způsob záznamů z dovolené na nudistických plážích v Německu či z prostředí českého rybníka. Oslovují ho tvary nahých těl, grotesknost kopců lidského masa a pohyb svěšených prsou i potřeba lidí veřejně odhalovat svá neforemná těla (Tři grácie, 2013). Jeho styl je lehký a vtipný a má co do činění s dílem Jiřího Načeradského (např. Běžci, 1967) a projevem nové figurace.
Igor Grimmich (* 1979, Praha) zpracovává motivy inspirované konkrétními banálními zkušenostmi života, jako stresující cesta MHD, návštěva absurdní vesnické zábavy apod., které zasazuje do jiné, vyspělejší civilizace. Na obrazech konstruuje urbanistické celky či jejich periferie, jež jsou pod drobnohledem vyšších tvorů (někdy nás samotných) s nejistým vztahem ke svým poddaným (Oko, 2013). Tamější hierarchie, rivalita a bratříčkování nám nejsou cizí a povědomě připomínají dění na Zemi. Jsou to momentky s odérem uvěřitelnosti a možnosti toho, že se někde právě teď odehrávají.
Když se Martina Salajky (* 1981, Uherské Hradiště) zeptáte, jak definuje svá nová díla, tak to shrne jednou větou: „Je to o sexu, ženách sukkubách, agresi a animální stránce člověka“ (Berany duc; Boj, oboje 2013). Tyto živočišné obrazy vznikají víceméně automaticky, vrstvením různých motivů z reality a snů na plátno bez předchozí přípravy. Navazují na starší díla s příběhy odehrávajícími se v Martinově pokoji na Pankráci, kde jeho představivost funguje jako stroj času a odhaluje zapomenuté události, například ze života předchozích nájemníků, jež se mezi zdmi místnosti či pod její podlahou odehrály kdysi v dávné minulosti (Cvok; Pokoje, oboje 2013). Martin v těchto obrazech vytváří svět smyšlené historie, vylepšené a hrozivé, ale vždycky dostatečně povědomé na to, aby se mohla uskutečnit.
Příběhy děl Jakuba Janovského (* 1984, Jihlava) začínaly u vzpomínek na dětské hračky, které se mu v dospívání personifikovaly s konkrétními osobami ze svého okolí. Roli zde hrálo setkání s jedním z prvních dokumentaristů Russian Criminal Tattoes, Danzigem Baldaevem. Jakubovy malby mají komiksový nádech, leckdy připomínají návrhy tetování. Maluje především černou barvou, někdy je to však jen vzkaz nebo slovní spojení. Jakub je zodpovědný za velké množství kreseb na zdech uvnitř starých domů odsouzených k demoličnímu výměru. Staré je krásné a kouzelné a Jakub proto na zdi kreslí místem inspirované příběhy, a protože zde není omezen formátem rámu, přechází přes rohy několika místností. Své intimní performance, jak tyto akce nazývá, si točí a ze záznamů stříhá krátká videa. Jde o zaznamenání jakési éry života, alegorie na divnost a odcizení v době adolescence.
The artists represented at the exhibition Black Bile all have a lot in common. Visually they reveal a sensitivity for the expressive and symbolic, while in terms of content they explore personal themes on the border of utopian visions (Alena Anderlová and Igor Grimmich), dark corners of the unconscious (Jakub Hubálek and Martin Salajka), and the eroticism of charged motifs (Jakub Hubálek, Martin Krajc and Tomáš Němec). The surface reveals the primary element of their collective interest, i.e. an understanding of painting as spontaneity, without a political-social context or a deeper interest in the evidence of their own position on the contemporary art scene. The fact that all of these artists are representatives of narrative painting, which at present is often ignored on the Czech art scene, is of secondary importance to them. Instead, what is important is the need to share something, to discharge their melancholia, or black bile, which is represented by a different level in the temperament of each of them.
Vystavující: Alena Anderlová, Igor Grimmich, Jakub Hubálek, Jakub Janovský, Martin Krajc, Tomáš Němec, Martin Salajka
Kurátorka: Monika Doležalová
