Krajina, obraz, fotografie
type: kolektivní
place of exhibition: Galerie Rudolfinum
date of exhibition: 2010/04/21 - 2010/07/04
note:
Fotografie krajiny se jako specifický žánr objevila velmi záhy po objevu fotografie a počátku jejího praktického použití. Nešlo přitom o nijak samozřejmou věc – vnímat krajinu jako objekt hodný zachycení, nebo dokonce ocenit jeho estetické kvality vyžadovalo poměrně složitou a nesamozřejmou proměnu intelektuálního vztahování k přírodě.
Ta probíhala v západní Evropě, zejména Anglii a Německu od 80. let 18. století a byla doprovázená intenzivním rozvojem přírodních věd a současně také prohlubujícím se zájmem o krajinomalbu. Trvalo však dlouhou dobu, než byla krajinomalba vnímána jako emancipovaný a plnohodnotný žánr, než získala o něco lepší pozici v tradiční hierarchi malířských oborů i stabilní zázemí v prostředí akademií umění. Za fotografii, nastupující na scénu na prahu 40. let století devatenáctého, tento hodnotový posun krajinomalba spolehlivě zajistila již zhruba o dvě dekády dříve.
Tehdy, na počátku 40. let už nejsou žádné pochyby o tom, že obraz krajiny se na dlouhou dobu stane ústředním tématem nejen vizuálních umění a také, že krajinomalba bude po zbytek století dominantním oborem malby. Málokdo ovšem mohl tušit, jak velkou roli nakonec sehraje ve zrodu moderního umění v závěru století, a stejně tak patrně nikdo netušil, jak zásadním způsobem ovlivní vizuální vnímání světa fotografie. Když v průběhu druhé poloviny století získávají krajinomalba i fotografie umělecký a společenský význam, nejednou se jejich prostředky a cíle střetávají a často dochází ke vzájemnému obohacení. Právě proto, že jde v dané době o tak silné fenomény vizuální kultury, je sledování jejich společných konfrontací a prostupování jejich nástrojů a prostředků velmi lákavé, může ozřejmit zapomenuté souvislosti a rozšířit tak zažitý výkladový rámec krajinomalby i krajinářské fotografie.
Expozice
Struktura expozice ukazuje ve třech samostatných blocích základní přístupy k zobrazení krajiny tak, jak se konstituovaly v krajinomalbě a určily příslušný námětový i formální rámec obrazu, který krajinářská fotografie často přejímala téměř závazně. První reprezentuje přístup charakterizovaný zájmem o zachycení jevové stránky okolního světa, vycházející z pozice individuální zkušenosti s konkrétním prostředím a snahou o jeho vymezení popisným a objektivním způsobem. Střet intimity a věcnosti, ukotvený v obrazu krajiny v období biedermeieru, provází krajinářskou fotografii nejen v jejích počátcích, ale v podstatě kontinuálně. Další, v českém prostředí silně zastoupený proud, vykazuje zaujetí monumentalitou, převádějící prvotně romantický přístup do nadosobního sdělení, které dalo vzniknout nejednomu z obrazových klišé. Ta fotografie osobitým způsobem parafrázuje, ať už se jedná o obrazy mýtizované topografie české země, či jiná populární témata krajinomalby. Třetí přístup vizuálního vyjádření krajiny, ke kterému dospívaly oba obory téměř současně v devadesátých letech, provází radikální opouštění naznačených stereotypů obrazu krajiny. Důraz na subjektivní prožitek, objevování strukturních kvalit krajiny a nacházení symbolických poukazů však i přesto vedlo k umělecky svobodnému vyjádření často jen zdánlivě.
Expozice představí reprezentativní výběr z české krajinářské fotografie od poloviny devatenáctého století s přesahem do první dekády století dvacátého ze sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového musea v Praze, doplněný exemplárními příklady malby a grafiky ze sbírek Národní galerie, Národního technického muzea a Regionálního muzea v Teplicích.
galerierudolfinum.cz
