Henri Foucault: Videndi delectatio
type: autorská
place of exhibition: Polička/Shelf (malá galerie autorské knihy v Centru současného umění DOX)
date of exhibition: 2014/10/06 - 2014/11/02
note:
Původním zaměřením Henriho Foucaulta (1954) je sochařství, možná ještě rozsáhleji se však věnuje fotografii; pohybuje se tak ve dvou sférách tvorby, které do jisté míry protikladně zacházejí s prostorem.
Zatímco sochou je do prostoru vnesen nový, do té doby neexistující výtvor autorovy mysli a rukou, a to výtvor trojrozměrný, tedy konformní se svým prostředím, fotografie rozhodnutími oka převádí existující trojdimenzionální prostor a předměty v něm do plochy.
Foucault jako fotograf nehledá cesty plošného znázornění objemu, volí naopak techniku sourodou s dvojrozměrností, často fotogram, případně přímý záběr en face radikálně redukující plasticitu. Námětem jeho fotografií bývají jeho vlastní objekty, často z nalezeného materiálu, jako mušle nebo dráty, ve své nepravidelnosti podřízené pravidelně geometricky členěné ploše.
Také ve svých autorských knihách se Foucault věnuje průzkumu geometrických zákonitostí dvojrozměrného prostoru.
(Autorská) kniha je „sekvencí prostor“ (U.Carrión) dvojrozměrných par excellence, jako taková je tedy velmi vhodným polem pro série takových zkoumání; obsahuje-li text, své původní poslání, prolnou se v ní geometrické zákonitosti plochy se zákonitostmi vnesenými do ní rytmem písemných znaků a ovšem s jejich sémantickým sdělením.
Technologie fotogramu implikuje vznik bílé stopy na černém pozadí, z materiálu, jenž tvoří knihu, povstává černá stopa na bílém. Foucault se na tyto barvy téměř omezuje, práce s tímto naprostým kontrastem prozrazuje jeho maximální zájem o tvar.
Tvar – pravidelný či nepravidelný, ostrý nebo neurčitý – je jednou z charakteristik toho, co lze vidět. Viditelnost, viděné a proces vidění jsou také námětem knihy Videndi delectatio (Rozkoš vidět). Nejen několika básnickými slovními vyjádřeními, ale především svým tvarovým obsahem evokuje další úvahy o tom, co to vlastně vidíme, když se na tyto tvary a znaky díváme.
Vedle variací na kruh – odkaz k hojně zmiňovanému oku – vidíme především tvary písmen. Hrají v prostoru stránek tu úlohu, kterou mají různé předměty ve Foucaultových fotogramech.
Avšak zatímco tyto objekty na nás působí přímo, naše mysl pracuje přímo s viděným – uvažujeme o lidské ruce, mušli nebo rostlině – a právě tak vnímáme geometrické tvary, při percepci písmen máme co dělat se zprostředkováním, které jsme si možná už přestali uvědomovat.
Připomeňme si: ideografické písmo, například čínské, se odvozuje z nemalé části přímo z viděných věcí a jevů, a je v něm tedy konkrétně přítomna tvarová metafora, jež jeho znakům dala vzniknout. Děje, které ideogramy zachycují, skutečně vidíme, podobně jako na obraze. Obraz a zápis mají společný kořen.
Naopak naše civilizace udělala kdysi krok k abstrakci, který jednak prakticky přispěl k její úspěšnosti a expanzi, jednak vytvořil specifický, „neviditelný“ prostor myšlení ve slovech: vynalezla nesmírně flexibilní způsob záznamu komunikace – hláskové písmo. Symboly, z nichž se skládá, jsou arbitrární a navíc zastupují symboly jiné– slova, zvukové zástupce věcí a pojmů. Toto dvojí zastoupení ovšem způsobilo rozdílnost zdrojů zachycování toho, co je vidět, a toho, o čem se mluví. Oddělilo tak prameny výtvarné a slovesné tvorby.
Ve Videndi delectatio hovoří Foucault o kratičké chvíli během otevírání očí, kdy lze zahlédnout prostor, jenž spojuje viditelné a neviditelné.
Takový prostor můžeme vidět zhmotněn i v samotné této knize. Otevírá se mezi geometrickými tvary, kruhy, které nám přímou analogií asociují oko, vidění, to, o čem je řeč, a znaky písma, které zpřítomňují neviditelná slova této řeči. Tvary písma i tvary geometrické tu stojí vedle sebe a odkazují k témuž, nejdůležitější je však napětí jejich spolupůsobení. Chovají se zdánlivě stejně, pracují s černou a bílou, mají svůj tvar, jenž vnímáme zrakem – avšak otvírají odlišné kanály vědomí. Kanály, které naše kultura tradičně chápe jako oddělené, ale co sama sebou stojí, staví mezi nimi mosty z obou stran, ať vynálezy moderního umění jako lettrismus či vizuální poesie, nebo odevždy ilustrací, „osvětlením“ textu.
Oproti civilizacím pracujícím s ideogramem přechází naše kultura neustále po těchto mostech. Postrádá kvůli tomu možná určitou komplexitu, ale při přivolávání, uchopování, vstřebávání toho, co není přítomno, tedy při symbolickém myšlení, jež nás k naší blaženosti i zkáze vytrhuje z přírody, o dosažení této komplexity stále usiluje.
LuRo
