Jiří Mrázek: Terra incognita
type: autorská
place of exhibition: Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových
date of exhibition: 2016/03/04 - 2016/05/29
note:
O malíři a kreslíři Jiřím Mrázkovi lze plným právem říci, že se jedná o solitéra, který v nepříznivých společenských podmínkách, které nastaly v padesátých a pokračovaly v pozdějších letech minulého století, šel svou vlastní cestou. A to i přesto, že byl přesvědčen, „že se moderní umění již nebude dělat“. V rámci své tvorby experimentoval a hledal stále nová východiska. Uvědomil si, že tímto způsobem potvrdí sám sebe a vyjádří to, co tvoří podstatu jeho uměleckých schopností. Stále hledal nové cesty, jak by mohl své poznání vyjádřit.
Výstava Terra incognita si klade za cíl představit ve výběru Mrázkovu životní tvorbu od 40. let minulého století, kdy byl inspirován archaickým a primitivním uměním. Zaznamenává jeho dílo z let lyrické abstrakce a geometrické ukázněnosti. Hlavní část výstavy tvoří Mrázkovo zralé dílo, které vznikalo od 70. let, kdy vytvořil specifikou podobu abstraktní malby, která měla několik fází vedoucích od kreací inspirovaných krajinou až k úplnému osvobození od věcného modelu. Poslední období Mrázkova života představuje cyklus Čtverečky, který je vyvrcholením jeho experimentů. Na výtvarném sdělení, ve kterém převzala barva linie a tvar hlavní roli se podílel i ornament, který provázel celé Mrázkovo dílo.
Mrázkovu uměleckou činnost výrazně ovlivnilo a inspirovalo vřelé přátelství s malířem Václavem Boštíkem a sochařem Janem Křížkem. Díky společným setkáváním dospěl k přesvědčení, že umění je především prostor neomezené svobody, která jde však ruku v ruce s poznáním. A vzájemnou symbiózou těchto dvou faktorů následně vzniká tvar, který je prostředkem Mrázkova uměleckého vyjádření.
Významný přínos pro Mrázkovo dílo přineslo působení v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK), kde pracoval v období padesátých a šedesátých let. Tam pod vedením profesora Antonína Kybala, který ocenil Mrázkův talent kreslit celé série ornamentálních vzorů, mohl pomocí linie rozvíjet v nepřeberných variantách schopnost vymýšlet plošné obrazce.
Zásadním mezníkem v Mrázkově osobním vývoji bylo působení v neformálním uměleckém seskupení UB 12, jehož byl zakládajícím členem. Tato skupina spojená se jmény jako byl Václav Bartovský, Jiří John, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Věra a Vladimír Janouškovi, Stanislav Kolíbal a Vlasta Prachatická, Alena Kučerová, Oldřich Smutný, Alois Vitík, František Burant či s teoretikem Jaromírem Zeminou, byla důležitým uskupením v dějinách české vizuální kultury 20. století. Členové této skupiny se ve své tvorbě navzájem ovlivňovali a byli si vzájemnou morální podporou.
Mrázkova malba se soustředila na základní výtvarné pomůcky – barvu, linii a tvar. Od samého mládí mu učarovaly geometrické tvary - krychle a mnohastěny, které se staly východiskem jedné linie díla, ale silněji jej zaujala možnost nezávislého toku barevných ploch, protkávaných nikde nekončícími liniemi. Některé čáry nechával „končit v neurčitu, aby se tím sugeroval prostor“. Přestože Mrázek neměl v mládí vztah k ornamentu, stal se určujícím prvkem téměř celého jeho díla. Stále vymýšlel nové tvary a k některým se opakovaně vracel. Mrázek neměl mnoho vzorů, přiznával se k Josefu Šímovi, ale uvedl i Egona Schieleho nebo Gustava Klimta. Při pohledu na své dílo si uvědomil, že:„Erotika může být zašifrována v útočnosti, s jakou jednáme s plochou plátna, anebo naopak v jemnosti a něze, s jakou se plátna opatrně dotýkáme. V tomto smyslu je, myslím, erotika patrná i v mých pyramidách a šedých obrazech.“Mrázek vytvářel hrou tvarů, barev a linií novou skutečnost, plnou napětí, lyrických zastavení a jásavé radosti.
Jiří Mrázek během svého života prošel několika uměleckými etapami. Počátky jeho tvorby jsou spojené se surrealismem, ve druhé polovině 40. let vytvořil soubor abstraktních a semiabstraktních obrazů a prací na papíře na téma symetrie, v 50. letech se věnoval převážně krajinomalbě, která od 60. let vyústila ve fantaskní krajiny (cyklus Krajina-žena). Na přelomu 60. a 70. let se repertoár výtvarných prostředků a jejich skladba proměnil a vznikly cykly Okénka, Hemžení, Pyramidy, Mlýny, Dvory. Od konce 80. let se opět vrátil k tématu souměrnosti, v jeho dílech se nově objevuje motiv meandru.
Na výstavě EXPO 1958 v Bruselu získal Jiří Mrázek za své textilní návrhy Velkou cenu a Zlatou medaili.
zdroj: museumkampa.cz
-------------------------------------
The painter Jiří Mrázek is righteously considered a solitaire, who chose his own path in the unfavourable conditions of the 1950's and the years that followed, even though he was convinced that “modern art will never be done again.” Mrázek experimented and searched for new solutions. He realized that this is the way to verify his art and express what creates the substance of his artistic skills. He searched for a way to communicate his knowledge, because if he was to fail, his efforts would be pointless. A large field of research opened before him and each level brought new discoveries, which had to be conquered and validated.
Even the initial consonant meetings with the painter Václav Boštík and the sculptor Jan Křížek brought a reassurance of the fact that art is a space of freedom that must be rectified by knowledge, which is a basis of the shape that will clarify the symbiosis. Together, they chose an archaic expression knowing that it is a way to capture the unity of the universe.
A significant contribution to Mrázek's work came from his job in The Institute of Housing and Clothing Culture under the leadership of Antonín Kybal, who appreciated his talent to draw whole series of ornamental patterns. Using a line, he was able to develop his ability to create planar patterns in countless variations.
Mrázek's personal development reached a milestone with his membership in the UB 12 Group, not only because of mutual acquaintances with other members – painters and sculptors such as Václav Bartovský, Jiří John, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Věra and Vladimír Janoušek, Stanislav Kolíbal and Vlasta Prachatická, Alena Kučerová, Oldřich Smutný, his future wife Daisy, Alois Vitík, František Burant and theorist Jaromír Zemina, but also for the respect of work of each of the members and for mutual moral support.
Mrázek's painting style focused on basic graphic tools – colour, line and shape. He observed geometric bodies since youth – cubes and polyhedrons, which became the foundation of one line of his work, but he was even more interested in the possibility of an independent stream of colour planes intersected by never-ending lines. He let some of these lines “end in infinity to create an impression of space.” Even though Mrázek had no relationship with ornament in his youth, it became the defining element of nearly all of his work. He kept creating new shapes and repeatedly returned to some of the old ones. Together with line and colour, shapes pulsate and dominate the area of the painting. Mrázek did not have many idols, nevertheless, he admitted to admiring Josef Šíma, and also mentioned Egon Schiele or Gustav Klimt. While observing his work, he realized that: “Eroticism can be encrypted in the aggressiveness with which we tackle the canvas, or on the contrary, in the soft and tender way the canvass is touched. I think that in this sense, eroticism is apparent also in my pyramids and grey paintings.” By play of colours, shapes and lines, Mrázek created a new reality full of tension, lyrical halts and exultant joy.
source: museumkampa.com/en
