Daniel Pitín: Zpovědnice

date of exhibition: 2018/02/14 - 2018/03/30
institution: Kostel Nejsvětějšího Salvátora
type of exhibition: autorská

notes:
Ve své postní umělecké intervenci zacílí Daniel Pitín na starobylý druh kostelního mobiliáře: na raně barokní zpovědnice. Právě na nich se v hlavním kostele jezuitského Klementina nachází unikátní série soch svatých apoštolů od Jana Jiřího Bendla. Jde o jeden z nejcennějších uměleckých souborů, který se v dnešním akademickém kostele u Karlova mostu nachází. Salvátorské „skříně na hříchy“ drží také ještě jiný prim: jsou v Praze pravděpodobně nejstarším dochovaným dokladem tohoto kdysi inovativního kostelního prvku. Prvku, který ale již neslouží svému účelu. A když, tak jen výjimečně. To, co bylo kdysi funkční, moderní a praktické, dnes vypadlo z „kostelního provozu“ a ustoupilo osobnější dialogické formě zpovědi. Staré zpovědnice u Nejsvětějšího Salvátora tak slouží už jen jako doplňkové kulisy celkové barokní atmosféry chrámu. Možná někomu připomínají vítězné oblouky. Pro jiného jsou jen mohutnými černozlatými „podstavci“ pro dvanáct bělostných soch. Někdo z nich má podvědomě strach. Někdo se na ně dívá spatra jako na svědky dávného církevního tmářství a manipulativní moci nad osudy jednotlivců. Někdo je vůbec nevnímá, a pokud ano, tak jen jako zdobný obklad bočních stěn. Lidé se do nich tisknou už jen v zimě, když v přeplněném kostele hledají únik z ledové kamenné dlažby.

Obraznost letos osloveného umělce Daniela Pitína sestává z nečekaných kombinací, protikladných atmosfér, rozpadlých scén a poškozených konkrétností. Pitín okolní svět i svět rozličných vrstev lidské paměti, fragmenty jejich záznamů rozkládá, posouvá měřítka a velikosti, aby pak vše zase sestavil do nového celku: do celku obrazu, koláže. Pitínovy obrazy, filmy a instalace jsou samostatnými skutečnostmi, i když mnohým připomínají i zrcadla nevědomí, záznamy snů, metafory našich pocitů, surrealistické prezentace archeologických mikroobjevů v sutinách západní kultury. V Pitínově díle můžeme tedy zahlédnout i jakési zápisky z výletů do hlubin lidské – kolektivní i individuální – psýché. Pro umělce je klíčovou kategorií prostor, reálný i mentální svět jako jeviště a člověk jako vlastní režisér i manipulátor ostatního. Pitín se nebojí mluvit o tom, že smyslem jeho práce je poznání.

V hloubce starobylých prken, ze kterých jsou stlučeny salvátorské zpovědnice, možná dodnes rezonují ozvěny stovek ba tisíců lidských příběhů, obav, pochybení či tragédií. Ale tyto černé skříně byly také svědky uzdravujícího usmíření se sebou samým, usmíření s vlastními nedostatky, usmíření s druhým člověkem. Jsou do nich otisknuté kruté děje minulosti i nepřízeň současnosti konkrétních kajícníků. Ta však už také dávno vstoupila do historie. A možná tu rezonuje i lecjaký povzbuzující vtip, odzbrojující energický nadhled barokních jezuitů. Tím jak Daniel Pitín zasazuje zpovědnice do kontextu vlastní umělecké vizuality, propůjčuje těmto malým kostelním vestavbám novou aktualitu, jakoby je probouzel ze staletého spánku a stavěl mosty mezi námi a těmi, kteří tu kdysi poklekli. Zpovědnice se tak možná znovu alespoň na chvíli stanou podnětem k introspekci a hlubšímu přemýšlení i pro dnešní návštěvníky.