Jozef Čižmár, Eva Hérová: Únik z kalné louže

type: kolektivní
place of exhibition: Jan Čejka Gallery
date of exhibition: 2019/12/11 - 2020/01/22

note:
Nezřídka se stává, že malířova paleta připomíná špinavou, zakalenou louži. Takovou, které by se všichni obloukem vyhnuli v obavách o svoji obuv. O to více mě fascinují malíři, kteří do této louže „skočí“ a nacházejí v ní stovky jemných nuancí ať už v podobě textur či barevných odstínů. Na kal, který jinak evokuje špínu, chybu, monotónnost, tak tito malíři nahlíží jako na tvůrčí výzvu a následně se jej snaží transformovat do něčeho krásného, vkusného.

Každý má zkušenost s tím, jak mu po smíchání všech možných barevných odstínů dohromady vznikla neurčitá břečka. Kal je tedy „tragédií“ barvy, přičemž jeho nové tvůrčí využití by mělo vést k závěru, kterým tragédie končí, ke katarzi. Není to ovšem zbytečné úsilí? Může divák katarzi vůbec zažít? Přeci jen vidí obraz až hotový a vystavený. Celý ten napínavý proces, kdy se pod rukama umělce z kalu znovu rodí něco zajímavého (a přitom to vůbec nemusí dopadnout), je diváku utajen.

Odpověď je, myslím si, skryta v každodennosti. Kal je slovo, které nikdo běžně nepoužívá, ale vrátím-li se k louži na začátku, je hned zjevný jeden ze zdrojů, proč jej zná každý. Kalné louže jsou všude kolem, někdy překáží, a někdy je člověk míjí s nezájmem. Ovšem pokud by se staly pozvolna transparentními a umožnily zraku prozkoumat své dno, z obyčejné ulice, polní cesty, by se rázem stala fascinující expozice. Umělec svým (výše popsaným) přístupem dokáže takovéto transparence dosáhnout právě u obrazu. Obrazy posléze vyvstávají z „maskáčových“ skvrn. Nepůsobí efektně a nevykřičí hned veškerý svůj obsah. Naopak pomalu líčí vlastní skrytý příběh a aby divák pronikl do dalších kapitol, je od něho vyžadován pohyb. V tu chvíli už není umělec tím jediným, kdo objevuje nové a nové odstíny v zašedlé monotónnosti. Čte v ní i sám divák. V kalu, na který měl doposud jen špatné vzpomínky, objevuje nádheru, jež může vyústit až ve zmíněnou katarzi.

Takový popis platí na vystavenou tvorbu od dvou nedávných diplomantů, Jozefa Čižmára i Evy Hérové, avšak Jozef má ke zmiňované charakteristice o něco blíže. Za poslední 4 roky, co jeho tvorbu sleduji, se na jeho papírech a plátnech vystřídalo na tisíce šedočernohnědých odstínů. Ačkoli jejich základ najdeme u Jozefa v kresbě tužkou, daleko více je charakterizuje lavírování. To je totiž pro Jozefa počátečním tvůrčím krokem, přičemž jej přiznává natolik, až na podkladě zůstávají rozpité fleky. Podklad poté působí, že zůstane „navěky mokrý“. Teprve pak se Jozef uchyluje k řemeslně propracovaným detailům, které někdy nechává z fleků vynořit a jindy s jejich pomocí fleky rovnou přehradí. Konečné vyobrazené náměty jsou tragické. Jednou jde o zmutované figury, podruhé o vyhrocené události a potřetí, a v našem případě, o klece. Tyto klece lze samozřejmě interpretovat mnoha způsoby. Já se nicméně přikláním k tomu, že se jedná o „ochranářský prvek“, který nám (přes veškerou lstivost a nedůvěryhodnost co klece vzbuzují) otevírá dvířka a nabízí bezpečnou (?!) celu před okolním světem, či jindy naopak uzamyká bolavou skutečnost, kterou nechceme vnímat.

Eva Hérová naopak v rámci studií tvořila pestrými a sytými barvami, jež společně s abstrahováním reality byly hlavní metodou, skrze kterou se pokoušela přiblížit ke svému tvůrčímu cíli. Tím byla snaha aktualizovat náš pohled na svět způsobem, jenž by nám tento svět odebral, vytknul, mimo prostor a čas. V umělých akrylových odstínech oranžové, tyrkysové a světle zelené se ztrácely krajiny a všední předměty. Vytknutí bylo posléze dovršeno v kompoziční hře s výstavním prostorem a užitím prvků z počítačových her uvnitř obrazu, protože právě obojí, jak výstavní prostor tak PC hra, si nás uzurpuje a nutí nás zapomenout na to, kde a kdy zrovna jsme. Obrazy tedy hýřily barvami a byly hravé. Ovšem troufám si tvrdit, že byly zároveň až příliš idealistické na to, aby vybízely ke skutečné proměně našeho vnímání, aby nesloužily jen ke chvilkovému úniku. Chyběla jim ona kalná louže, která k našemu světu patří, a tudíž jej dělá realističtějším. A tak se Eva rozhodla, do této louže rovněž skočit. Nynější výstava tedy poprvé představuje Eviny obrazy v kalných barvách, přičemž jim ponechala onu hravost, jež stále vyzývá k prostorovému komponování.

Oba autoři tedy v kalné louži vidí výzvu, kterou se snaží ztvárnit. Dochází tak k ozvláštnění něčeho, co je jinak jedním z mnoha balastů rutinního každodenního života. Sám divák pak v tragédii všedního dne může nacházet uspokojení, přičemž Jozef Čižmár mu k tomu nabízí bezpečný odstup skrze mříž a Eva Hérová motivaci a chuť onu rutinu více a více měnit.

Jozef Čižmár, Eva Hérová: Únik z kalné louže

Jozef Čižmár, Eva Hérová: Únik z kalné louže