Jiný svět je možný
type: kolektivní
place of exhibition: POP-UP Galerie AVU
date of exhibition: 2021/06/22 - 2021/07/03
note:
Výstava si bere za svůj emblém známé levicové heslo „Jiný svět je možný“. Artefakty a umělci zastoupení na výstavě ho ani nevyvracejí, ani neironizují. Stojí mimo – jako u pomyslného rámu dveří, které do skutečnosti otevírá lidská touha. Za dveřmi se cesty klikatí po souši či vedou po moři skrze bouře a nebezpečí útesů k představám lepších společenství. Ke spravedlivějším, rovnějším, svobodnějším, inkluzivněji hovořícím lidem, než jsou ti, kteří dosud chodili po této Zemi.
Každá z těchto představ zrcadlí a idealizuje dílčí aspekt skutečnosti. Předjímá vyřešení zvoleného problému v budoucnosti a v odděleném „jinde.“ Tyto představy jsou rozvíjeny, podobně jako jsou ustanovovány jejich alternativní či negativní verze. Jsou reprodukovány, apropriovány, a tedy přivlastňovány dalšími lidmi. Jsou směňovány za hmotný, sociální nebo jakýkoliv další kapitál. Představme si kombinaci tržiště, ostrova a zrcadlového bludiště. Řekněme, že tato představa je rámována, určována přírodními zákony a hranicemi přežití. A přiznejme si: vzájemné opozice ve smyslu rám a obraz nebo svět a představa neexistují – vždy na mnoha úrovních srůstají do jednoho celku.
S rozvojem technických, a především komunikačních prostředků se ono zrcadlové souostroví jako kapky rtuti spojuje do stále větších celků. Imaginace, představy společenství i hodnot se vzájemně porovnávají a rozdíly mezi nimi se stávají čím dál méně neslučitelnými.
Lidem je vlastní chápání kultury jako pokračování přírody jinými prostředky. V magickém zrcadle kultury procházíme časem. Prý jsme potomky lovců a lovkyň, sběračů a sběraček. A mnozí tvrdí, že jsme fyzicky prakticky stejní. Vývoj, evoluce, růst, pohyb vpřed, předvoj jsou našimi magickými formulemi, naší dětinskou a krutou mocí. Ta je vyvažována dalšími kouzelnými úkony, ve kterých akademici hovoří za mimolidská jsoucna či opakují čarodějná zaklínadla, která mají proměnit svět neo-zájmeny a klatbou generického maskulina.
Žijeme ve světě tušení, proměn a představ, alespoň do té doby, než narazíme nosem přímo do jednoho ze zrcadel. Jako Rafael Hythlodaeus.
Podle Hérakleita žijí spící v oddělených světech, zatímco bdící sdílejí jeden a tentýž svět. Žijeme ve světě soumraku a za soumraku nejsou žádní přátelé.
„Humanismus je univerzalistický koncept a politická avantgarda se vždy snažila přiblížit se mu pomocí internacionalismu.“ Tak začíná Jiří Dolejš podkapitolu Jiný svět je možný ze své knihy Levice mezi minulostí a budoucností. Neboli cílem člověka je člověk, který má v hlavě představu lidí, kterou větším či menším, symbolickým či brachiálním násilím vůči jiným lidem prosazuje pro dobro všech lidí. Hledejme míru této absurdity, nikoliv její popření.
Alternativní koncepty světa, ale i jeho popisy na jedné straně demonstrují vzmach lidské imaginace, ale současně i její omezenost. Popis, teorie, představy vycházejí jedna z druhé a vždy jsou i symptomem své doby a jejích limitů. Ani nejskvělejší výkony lidského ducha v dobovém kontextu příliš nevypučely nad bahno. To se stalo až při zpětném pohledu. Připomeňme si dobové představy o technickém pokroku, postarší sci-fi filmy o mimozemských civilizacích a monstrech z odlehlých koutů vesmíru. Přečtěme si Moreovu Utopii či Darwinovu teorii, do obou pronikla především doba jejich vzniku.
Současně se s růstem světové populace ve věku technické reprodukovatelnosti přesouváme z průměrova do extrémova. Představme si při nárazu do zrcadla příslovečnou Černou labuť Nassima Nicholase Taleba. Snad bude děsivá, možná nebezpečná, ale současně bude vždy krásná.
Je zjevné, že náboženství představuje apendix sexuálních pudů, proto kognitivní kapitalismus vítězí a liberalismus jako kategorie přestal existovat. Komunismus nutně ztratil vlastní význam. Hodnotou vyjadřující současné lidství se stává bitcoin, inteligentní pračka a právo odmítnout očkování. Přesto je třeba v příběhu mezi zrcadly pokračovat.
Jako protipól k řečenému bychom rádi postavili výrok Jorge Luise Borgese, že „zrcadla a pohlavní styk jsou ohavnosti, protože zmnožují počet lidí ve světě“. Analogicky, zrcadla nastavená světu vytvářejí labyrint, který na jedné straně může vzbuzovat úzkost, ale na straně druhé může být metaforou cesty a peripetií na cestě do středu, ke květu růže, ke smíření.
„Svět je iluze a umění spočívá v prezentaci iluze světa.“ Tak opakují lidé bloudící v krajině událostí. Prodávají z druhé ruky Paula Virilia.
Protože současná doba přeje návodům a kšeftům s pozorností, dodáváme:
1) Přibijte na myšlené dveře několik vět pro tento svět.
2) Vězte, že do internetem umenšených, ovšem pro jedny lidské nohy stále rozlehlých prostorů vypouštíte další strašidlo zrcadla.
3) Oddělte sekáčkem na led ideál od nejasné a ušmudlané skutečnosti.
4) Laboratorní ostrovní podmínky jsou jako vždy metaforou.
5) Použijte selský rozum přeplněný lidskými srdci.
6) Oblékněte si hloupý oblek králíka, nasaďte si masku člověka, volte radostně a impulzivně.
Tomáše Lahodu lze rozhodně považovat za umělce, který tematizuje malbu v mnoha jejích konceptuálních kvalitách. Jeho přístup je obvykle distancovaný a intelektuální. Obrazy z vybrané a již starší série Zrcadel jsou iluzivní, a přesto zrádně nefunkční. Jejich funkce odkazuje k času a místu, ve které sídlí esenciální podstata mnohých jsoucen. Odpověď na otázku, zda jsou plné, či prázdné, přenecháváme poněkud alibisticky divákům.
V několika posledních letech došlo k propojení našeho světa a jeho alternativní verze, civilizace Zbulingu. Skuliak Maniak během vícero setkání nadiktoval mnohasetstránkovou zprávu o světě Zbulingu Hugo Markovi. Ten se ji snažil i doprovodit ilustracemi a vyvodit ze zkušeností Skuliaka Maniaka platná poučení pro obrození naší pozdní a uvadající modernity. Rozpracovanou zprávu by bylo jistě možné bez uzardění zařadit do pomyslné knihovny Umberta Eca.
Adam Rada ve své práci projevuje soustavnou slabost pro lákadla virtuálních světů. Nynější série využívá platformy Google Earth k aktualizaci žánru plenérové malby. Specifický úhel pohledu na zvolený výjev se nachází v úzkém rozhraní mezi satelitní mapou a street view. V tomto přechodu je krajina dílčím způsobem budována jako hrubý 3D model, na nějž je natažena fragmentární textura satelitní mapy. Výsledkem jsou deformované městské výjevy na půl cesty mezi tekutostí a krystalizací.
Viktor Dedek je umělcem, který rád a s důmyslem vytváří spojitosti i hranice mezi tímto světem a jeho alternativami. V jeho výstavách jsme hráči s mnoha životy, ale i kartografy nad modely odkazujícími k neredukovatelnosti a nahodilosti vzájemných vztahů. Jeho instalace bývají v inspirujícím poměru vyprázdněné i plné. Jde o kvalitu, která se zdá být silně povzbuzující pro míru kurátorské kreativity či výmluvnosti (sic). Dedkovým oblíbeným tropem je slovo „místo“. Místo současného umění. Místo celku odtržený fragment. Místo (ne)komplexního vesmíru.
Zdroj: https://www.avu.cz/en/document/jiný-svět-je-možný-6581
