Saikei: Poslední harmonie
type: kolektivní
place of exhibition: Galerie České spořitelny
date of exhibition: 2019/07/01 - 2019/09/22
note:
Umění saikei vzniklo v Japonsku během druhé poloviny minulého století jako rozvinutí tradičního pěstění bonsají v komplexní krajinné scenérie. Disciplinovaně „opracovávané“ dřeviny, které po letech zásahů vypadají jako zmenšeniny vzrostlých stromů, jsou v případě saikei umístěny do misek spolu s dalšími prvky, s mechem a kameny, způsobem, aby vzájemně vytvářely harmonickou rovnováhu.
Jiný květináč s rostlinou si na svém katamaránu střežil nomádský hrdina amerického velkofilmu Vodní svět. Na planetě zaplavené v důsledku globálního oteplení se coby jedinec obdařený žábrami mohl vydat na mořské dno pro úrodnou půdu a následně ji zobchodovat jako tu nejžádanější komoditu. Akční dystopie, jakýsi „Šílený Max na vodě“, se však nesetkala s příliš vřelým přijetím a dnes je považována za jeden z největších omylů filmového průmyslu devadesátých let. Luxus opětovného zpracování jí zřejmě nebude dopřán, takže můžeme pouze spekulovat o tom, jak by byla pojata dnes, kdy se i ty největší umělecké fantasmagorie nebezpečně přiblížily pravděpodobným scénářům budoucnosti.
Na počátku roku 2008 byl na norském souostroví Špicberky zahájen provoz zařízení, ve kterém jsou shromažďována a ochraňována semena rostlin ze všech koutů planety. Pojmout by mělo více než dvě miliardy exemplářů a díky svému umístění odolat zemětřesením či vzestupům mořské hladiny. Není tomu však dlouho, co zde musela být provedena dodatečná opatření zamezující průnikům vody z rozmrzajícího permafrostu.
Letos v dubnu zástupci kmene Waorani soudně uhájili své území v ekvádorské části Amazonie před zamýšlenou těžbou ropy. Stalo se tak krátce poté, co nový prezident Brazílie pro změnu zahájil tažení proti vlastním amazonským rezervacím ve snaze zpřístupnit je těžebním společnostem různého zaměření.
Předešlé čtyři odstavce vytvářejí jakýsi předběžný zákres do slepé mapy. Mohli bychom na ní vyznačit jiná místa a dostali bychom poněkud odlišnou představu o krajině, kterou podle této mapy budeme procházet. Přesto zákres není náhodný. Zahrnuje příznaky a tendence, se kterými operují umělci na výstavě pojmenované právě podle umění miniaturních přírodních výjevů. Kateřinu Drahošovou s jejími dvěma hosty, vizuální umělkyní Nikolou Brabcovou a fotografem Tomášem Hrůzou, spojuje potřeba přírody v osobním životě. Mají jistý sklon ke kočovnictví, nebo alespoň chuť „vypadnout z města“ a nechat na sebe působit síly lesů, horských mlh či mořských příbojů. Budou vás přesvědčovat o oduševnělosti přírody, kterou západní civilizace pohřbila. Vizuálními deriváty svých prožitků se snaží zprostředkovat alespoň její odlesk. Avšak kde je světlo, je rovněž stín, takže ani oni se nemohou vyhnout environmentální melancholii, jejíž vlny jsou pořád vyšší a méně příjemné. Je snad sklep České spořitelny jakýmsi úložištěm, kam jsou namísto semen ukládány metafory přírody? Muzeem přechodu? Jsou tyto saikei bez rostlin pouhou variací na své předlohy, anebo rovněž jakýmsi pokusem o jakousi poslední harmonii?
