Zlata Huttová

* 8. 5. 1935, Praha,
13. 6. 2001,
galerijní pracovnice, translator, publicist

 

sex: female
web: http://encyklopedie.cheb.cz/cz/osudy-a-tvare-chebu/zlata-huttova

notes:
NK ne - 2013/04

žena Ervína Hrycha *1929 a Bojmíra Hutty *1920

Její životní příběh byl dost nevšední. Narodila se v Praze 8. 5. 1935, žila jen s matkou, zakládající členkou komunistické strany (a mimo jiné bývalou manželkou spisovatele Gézy Včeličky). Idylickou část dětství prožila u dědečka a babičky v jihočeské Mladé Vožici, tu druhou část a také rané mládí prožila s maminkou v Praze a v Moskvě, kde matka pracovala na československém velvyslanectví. Odtud pocházela její perfektní znalost ruštiny, a proto také po návratu do Prahy vystudovala nejprve ruské gymnázium a poté na vysoké škole se věnovala slavistice: ruštině, češtině a literatuře. V roce 1958 promovala s výborným prospěchem jako filoložka s pedagogickou aprobací pro školy II. cyklu.

Matka jí od mládí vedla k novinařině a vůbec k písemnému projevu, naučila ji, jak dokázat vyjádřit myšlenky, pocity, názory. Na svou novinářskou vstupenku vzala Zlatu v roce 1956 na sjezd československých spisovatelů, kde se Zlata seznámila se svým prvním manželem, spisovatelem Ervínem Hrychem.

Po skončení vysoké školy odešla Zlata na umístěnku do Tábora, kde začala vyučovat (jak jinak?) češtinu a ruštinu na střední průmyslové škole strojní. Po třech letech – to byla povinnost čerstvých absolventů – se mohla rozhodnout, kam chce dál jít. A Zlata se rozhodla pro Prahu. Dostala místo redaktorky zahraničního vysílání v Československém rozhlasu a současně se ve svém volnu věnovala amatérskému divadlu a psala divadelní recenze.

Jako redaktorku (v té době byla již s Ervínem Hrychem rozvedená)ji rozhlas vyslal v roce 1961 udělat pořad do pohraničního Chebu. Byla to určitě její ´osudová´ reportáž. Na konci služební cesty za ředitelem chebské Galerie výtvarných umění, akademickým malířem Bojmírem Huttou, bylo po krátké známosti jejich manželství. ´Vyvdala´ dvě dcery, tří a sedmiletou, k nim za několik let přibyl ještě společný syn Tomáš.

V Chebu začala učit nejprve na základní škole, odkud přešla na střední zdravotnickou školu a gymnázium. Současně externě spolupracovala s chebským divadlem, psala recenze, přispívala jako dopisovatelka do regionálního tisku – tehdy plzeňské Pravdy a chebského Hraničáře. Její vřelý vztah k umění a kultuře obecně ji posléze přivedl do galerie na místo odborné pracovnice. Podílela se na přípravě výstav, koncertů, tematických přednášek, vydávání publikací a byla jednou z činných duší v Klubu přátel výtvarného umění.

Sice se s Bojmírem Huttou po delším čase rozvedli, ale práci v galerii se věnovala dál s plnou vervou. Však si také všude přítomná Zlatuška (jak jí říkali její přátelé) vysloužila za svoje názory na kulturní počiny ventilované v recenzích přezdívku ´Zlá tužka´. Její postřehy však byly vždy velmi trefné.

Příležitostně se věnovala průvodcovské činnosti pro ČEDOK, provázela různé zahraniční delegace. Kromě ruštiny zvládla velmi dobře i němčinu (začala se jí učit až v Chebu).

V tak exponovaném veřejném postavení prožila v Chebu i dva významné společensko-politické zvraty – rok 1968 a rok 1989. Oba ustála se ctí, bez ztráty kytičky.

Po roce 1990 vypomáhala u Okresního soudu v Chebu i u Policie ČR jako tlumočnice ruského jazyka při různých kauzách s ilegálními migranty z bývalého SSSR i z východního bloku. Jejím posledním pracovním působištěm bylo postavení vedoucí redaktorky v týdeníku Chebsko na počátku 90. let.