Dalibor Říhánek

* 8. 3. 1946, Plzeň (Plzeň-město), Česká republika (Czech Republic)
ceramicist , pedagogue, graphic artist, painter

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Dalibor Říhánek je stejně jako fauvisté nadšen a okouzlen barvou. Říká: "Letos mi tak nádherně kvetla zahrada, že to samo evokovalo k tomu, abych si dělal kresby nebo akvarely." Cykly či řady jeho obrazů se také neustále vyvíjejí a mění. Prvotní forma, první obraz řady je základním, téměř realistickým pohledem na danou tematiku, následující obrazy, z nichž vyčteme, jak umělec mění svůj názor, a vrcholnou fází je téměř abstraktní vidění skutečnosti.
Při ročním studijním pobytu v Itálii nemohl tak citlivý autor zůstat nedotčen díly italských mistrů: počínaje Giottem a Massaciem a přes Michelangela po současníky, jakými jsou Renato Guttuso, Giacomo Manzú a Emilio Greco. Právě u posledně jmenovaného Dalibor Říhánek pobýval. V přímém kontaktu se zemí, kde "šly dějiny" (Cézar, Livie, Boriové) si autor uvědomil nutnost filozofie, filozofie života. Setkání s mistrovskými díly ve vatikánských muzeích ho podnítilo k hledání PRAVDY. Pravda v hlubším slova smyslu tkví v tom, že objektivita je totožná s pojmem. O tento hlubší smysl pravdy jde, když se například mluví o pravdivém uměleckém díle. Tyto předměty jsou pravdivé, jsou-li tím, čím mají být – odpovídá-li jejich realita pojmu. Takto pojato je nepravdivé totéž, co jinak označujeme jako špatné. Autor si to uvědomuje a jeho dílo je zralé na základě vědomostí, zkušeností, bible i viděného. Dalibor Říhánek nepociťuje jako prvotní formové problémy, ale v popředí jeho zájmu se objevují především významové zřetele usilující o sdělení osobního poselství a prožitku. Lyricko-expresívní ladění obrazů, údernost a síla výrazu, ovládání dramatické režie koloritu v pevných liniích, to jsou malířské hodnoty Říhánkovy tvorby. Jeho výtvarný zájem není soustředěn jen na atraktivní situace člověka, ale i na zachycení nejvšednějších zážitků (například v kresbách). Všednost se tak někdy dostává do dramatické podoby a naopak drama je vřazeno do běžného života. Malíř střídá otevřený a vzrušený rukopis se zvučnou barvou a tlumenějšími a lyričtěji laděnými odstíny. Výtvarné přeměny v tematice malby nebo její formě, stylu a barevnosti nejsou důkazem toho, že by si autor nenašel dosud svůj osobní výtvarný výraz, ale důkazem vážnosti, s jakou hledá vyjádření nového sdělení, kterému musí odpovídat nová forma. Dalibor Říhánek zaznamenává život kolem sebe, vybral si sféru zájmů, která je blízká jeho osobnímu vyznání, maluje po svém tak, jak problémy cítí, tak jak sní, žije a uvažuje.
zdroj - Karel Šmíd (www.v-art.cz), 2008
-
Narodil se 8. března 1946 v západočeské Plzni. Jeho pravidelné prázdninové pobyty v jihočeském Písku znamenaly intenzivní přípravu k budoucí práci. V ateliéru F. R. Dragouna se seznámil se základními hodnotami malířského řemesla — především kresbou a prací s barevnou hmotou. Nastoupenou cestu rozvíjel počátkem 60. let 20. století studiem výtvarného oboru na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni. Pod vedením B. Dobiáše st. prohluboval nadání v kresbě a v jejím formovém uplatnění.
Získal zde schopnosti pracovat s plastickou formou a ctít řemeslné tradice a vlastnosti materiálů. V roce 1965 se s rodinou přestěhoval do Prahy a zároveň nastoupil do figurální a krajinářské speciálky Františka Jiroudka na pražské Akademii výtvarných umění. Pod vlivem profesorů zpracovával podněty českého realismu a poimpresionistické poučení moderní české výtvarné kultury. Dále rozšiřoval své teoretické vědomosti. Dostal I. cenu za plakát pro výroční výstavu Akademie výtvarných umění (1971). Od počátku 70.1et 20. století se utvářelo vlastní Říhánkovo dílo. Počátkem desetiletí absolvoval základní vojenskou službu v Armádním výtvarném studiu (1971-1972). Vznikla řada obrazů reagujících na dobové společenské problémy Spáleniště — Napalm (1971). V této době participoval v řadě soutěží a tématických výtvarných akcí, na kterých získal významná ocenění. Od roku 1970 pravidelně samostatně vystavoval a účastnil se na kolektivních expozicích. V prvé polovině sedmdesátých let 20. století se intenzivně pustil do tématu ateliérů. Tvary zjednodušil do znaků, plastické objemy byly budovány linkou a tóny barvy Modrý sochařský ateliér (1973). Logickým výsledkem bylo přenesení této formy na další zkoumaný námět koupání Velké koupání (1973). Vyvrcholením této etapy se stal cyklus Léto Koupání na Otavě (1973). Vznikla díla plná znakovosti obsahující atmosféru „líného" léta. Kolem poloviny sedmdesátých let se v centru zájmu malíře ocitl ženský akt. Námět studoval ve vztahu k výtvarné formě Zelená drapérie (1974). Mimo zachycení psychického stavu modelu se Říhánek zabýval formovými a kompozičními možnostmi barvy. Umělec začal spolupracovat se svoji nadcházející ženou Miloslavou Stumpfovou. Obrátil pozornost k nedílné složce své tvor-by — uměleckému řemeslu. Vznikla monumentální tapisérie pro firmu Hell v Kielu (1976). Odraz této práce přineslo plátno Navíjení příze (1975) publikované v knize Mladí čeští malíři (Dušan Konečný, Odeon, Praha 1978). V druhé polovině sedmdesátých let 20. století se objevilo téma plynoucího času zpracované v cyklu ročních období Zima — Ušanka (1977). Autor zdůrazňoval dějovost námětu chagallovským využíváním rotujících předmětů na ploše obrazu.
Od počátku 80. let 20. století se Říhánek zabýval tématem koní. V průběhu následujících let námět zkoumá a varíruje. Zvolený syžet mu sloužil k postižení atmosféry dění kolem koní Před dostihem (1984). Postupně se zájem umělce přesunul k zachycení psychických stavů plynoucích ze zvoleného tématu Soumrak (1985), Úlek (1999). V roce 1983 uskutečnil malíř roční pobyt v Itálii. Ten upevnil v autorovi přesvědčení, že nastoupená cesta figuralisty je volba správným směrem. Malíř s kresebnou lehkostí glosoval otevřenou společnost, kterou nemohl poznat v tehdejší střední Evropě. Přistupovaly nové náměty — lidé na pláži, rybolov, prostitutky. Po výstavě těchto prací v pražské galerii Vincence Kramáře byla oceňována především jeho kreslířská schopnost, expresívnost a jasný kolorit Cesta na Capri — Vesuv (1983). Pobyt v Itálii přinesl do Říhánkovy tvorby téměř klasicizující prvky. I v tomto období pokračovala intenzívní práce v oblasti užitého umění. V roce 1990 se výtvarník trvale usadil v Písku, kde začal vyučovat na Střední soukromé výtvarné škole v oborech malba, dějiny umění a textilní techniky. V malířské tvorbě se vrátil k námětu ženy. Částečně opustil předchozí výtvarnou formu. Těla již nebyla modelována valéry barvy, jež zároveň vytvářela jednotu s modelací pozadí. Figury se staly osobitější, pevně spojené s kresbou Tango (1994). Říhánek svým expresivně realistickým jazykem ironicky reagoval na nové skutečnosti v české společnosti Peep show (1997). Paralelně koncem devadesátých let vznikl cyklus kreseb, maleb a grafik s tématem cirkusů, ve kterých obrazovou formu budovala kresba Šapitó (1999). Souběžně Říhánek zpracovával náměty spojené s kořeny naší židovsko-křesťanské kultury Máří Magdalena (1999). Tyto podněty rozvinul v meditativních plátnech Kniha poznání (2010) či Zrcadlo duše (2011). V prvém desetiletí 21. století se malíř vrátil k sevřenější plastické formě Přítelkyně (2004). Navázal tak na práce ze šedesátých let. Obnovil formy zažitého kubismu, které následně kombinoval s realistickým prvkem. Vznikl tak cyklus hlav v expresivně kubizující formě Hlava s lišajem (2010), Tvář (2011) a série aktů Akt a přástevník (2011). Bezesporu dosavadním vrcholem této etapy umělcovy tvorby je plátno Akt ve slunci (2012). Dílo Dalibora Říhánka je v podstatě klasickým. Zažití výtvarné poetiky kubismu, expresionismu, fauvismu se stalo jeho pevným základem, ke kterému přistoupilo intenzívní poznání prostředí italské kultury — její dějovost, dokonalost a absolutnost tvarů. Tak jako mnozí jeho generační druhové je i Říhánek figuralista. Postava člověka mu zprostředkovává obsah, je spojnicí, jež reaguje na vnější podněty světa a společnosti. Úzký námětový okruh mu je laboratoří, ve které zpracovává vzájemné vztahy světla, barvy a kresby. Říhánek hledá psychický odraz impulsů vnějšího světa v malířském díle stavěném na klasických základech. V průběhu uplynulého půlstoletí si vytvořil osobitý rukopis hledající rovnováhu mezi obsahem díla a výtvarnou formou. Nedílnou součástí jeho práce se stala tvorba v oblasti užitého umění, která ukázala jeho schopnost monumentální tvorby a prokázala šíři umělcova talentu.
Jaromír Procházka