Bohumír Matal

* 13. 1. 1922, Brno (Brno-město), Česká republika (Czech Republic)
7. 7. 1988, Prudká, Doubravník (Brno-venkov)-lokalita, Česká republika (Czech Republic)
painter

 

nationality: Czech
sex: male

Bohumír Matal
Město
1948
malba
karton, olej
10,5 x 19 cm

word:
• provorozený syn nepříliš úspěšného truhláře, stolaře a hospodského v Brně-Židenicích Karla Matala. Dětství prožil z velké části u prarodičů Vaclových, v prostředí prodchnutém kulturou, hudbou (dědeček nedělním komponistou) a literaturou, ale i divadlem a výtvarným uměním. Odtud pramenil jeho obdivuhodný přehled v oblasti umění, historie a kultury vůbec.
• díky nepřehlédnutelnému talentu a podpoře rodiny vystudoval v letech 1938-1942 Školu uměleckých řemesel v Brně u prof. Emila Hrbka a prof. Františka Václava Süssera. Ještě během studií se oženil se svou spolužačkou, keramičkou Boženou Pokornou. Na podzim roku 1941 se jim narodil syn Petr.
• v roce 1942 získal práci v Praze u kresleného filmu, avšak záhy byl za nepříliš vyjasněných okolností zadržen nacistickou policií a odvezen jako totálně nasazený dělník do pracovního tábora v Lohbrücku u Wroclawi (tehdy Breslau). Zde pracoval v řetězárně. Z tohoto období pochází rozsáhlá série surrealistických vizí kreslených měkkou tužkou, které několikrát týdně zasílal v dopisech své ženě a přátelům. Později byl převezen do tábora v Oswitz, odkud se mu v zimě roku 1945 podařilo uprchnout a vrátit se domů.
• brzy po válce se zapojil do kulturního života v Brně, stal se členem Umělecké besedy, Spolku výtvarných umělců Aleš a díky básníku Ivanu Blatnému byl přijat také do Skupiny 42, jejíž poezie civilnosti mu naprosto konvenovala. Program malovat „svět, v němž žijeme“ naplňoval s nenuceností zralého mistra, byť mu v této době bylo pouhých 23 let. Jeho díla byla zařazena do kolekce mezinárodních výstav československého umění 1938-46 i do spolkových výstav u nás.
• 1947 společná výstava se sochařem Ladislavem Zívrem v Domě umění. Matal se tak stal nejmladším malířem, kterému tato věhlasná brněnská galerie uspořádala výstavu.
• v souvislosti se změnou politické a společenské situace po roce 1948 se stahuje do ústraní. Dění okolo uměleckých skupin direktivně sloučených pod SČSVU a neupřímná snaha tvořit podle smyšlených „norem“ socialistického realismu ho znechutila. Byl přesvědčený idealista věřící v poctivou práci, humanismus, liberální, nedogmatickou demokracii v duchu myšlenek T.G.Masaryka, jehož bustu měl po celou dobu vystavenou ve svém ateliéru.
• jezdil závodně cyklistiku za sportovní klub B+B a své prožitky vkládal do cyklu rozměrných pláten Cyklistů. Po uvolnění v roce 1957 spolu s J.Kubíčkem, V.Vaculkou, Z.Kudělkou ad. založil skupinu Brno 57. V této době se stal Matalův ateliér na České 1 jakýmsi uměleckým klubem otevřeným pro každého, koho zajímalo umění. Po dlouhých letech se též uskutečnila v Domě umění v Ostravě Matalova výstava.
• v šedesátých letech se podílel na kulturním životě Brna, inicioval vznik uměleckého Sdružení Q. Po vpádu ruských vojsk (1968) a nástupu normalizace však rezignoval, zakoupil mlýn v Prudké u Doubravníku, z něhož se postupem času stalo opět živé místo setkávání všech jeho přátel. Do poslední chvíle svého života věřil, že socialismus, tak jak byl praktikován, skončí a tehdejší mocipáni budou potrestáni. To se však splnilo bohužel jen z poloviny.

Dílo
• s výjimkou surrealistických kreseb z Lohbrücku, vychází jeho tvorba z odkazu kubismu, přede-vším Cézanna, který nejlépe vyhovoval jeho racionální povaze. Charakteristické je pro něj přesné kresebné budování tvaru bez výrazných valérů. Na jeho obrazech není místo pro náhodu, vše je promyšleno do posledního detailu. Byl schopen malovat i v družném hovoru s přáteli.
• po válce maloval obrazy s tématem průmyslové civilizace, města a jeho lidí (Cihelny, Zahradnictví tety Marie, Deštníkář, Člověk a stroj ad.), která vyvrcholila sérií „Město v člověku, člověk ve městě“.
• v 50. letech vznikla v ústraní řada obrazů Cyklistů, alegorické Zátiší s mrtvým ptákem i několik autoportrétů. U těchto obrazů je patrné postupné barevné projasňování a také čím dál tím výraznější geometrické stylizování jednotlivých tvarů, někdy až Miróovské. Dochází k tomu mimo jiné pod vlivem Jánuše Kubíčka, s nímž tehdy sdílel ateliér. Krátce experimentoval s informelem, avšak koncem 60. let se definitivně vrátil k precizně budovaným geometrickým „realisticko-alegorickým“ kompozicím: Přítomnost člověka, Ptačí herci, Postava v sevřeném prostoru aj.
• Poslední dva roky, po ničivé povodni, která zpustošila jeho mlýn roku 1986, se věnoval pouze kresbám. Vytvořil rozsáhlé cykly Nahý v trní a Hlavy.
• Považoval se za realistu: „Velké umění je jediné precizní svědectví o člověku…na moderním obraze musí být vidět, v jakých jsme průserech. Jak jsme deformovaní…anebo jak jsme šťastní…Duchovní hodnota je jediná hodnota, která nám stojí za to, abychom byli na světě. Lidé staví Louvry, schraňují tam umělecká díla, střeží je ve dne v noci, opatrují je jako oko v hlavě, protože to je to jediné, co lidstvo má. Civilizační vynálezy vydrží jen tak dlouho, dokud nejsou překonány. Ale umělecké dílo – žádné – nemůže nikdo ničím překonat.“
Petra Příkazská /text listu z cyklu Mozaika. Galerie moderního umění v Hradci Králové, duben 2012.