Jan Blokša

* 17. 6. 1861, Frenštát pod Radhoštěm (Nový Jičín), Česká republika (Czech Republic)
30. 6. 1923, Olomouc (Olomouc), Česká republika (Czech Republic)
catholic priest, translator, writer

 

nationality: Czech
sex: male

word:
P. Jan Blokša se narodil 17. června 1861 ve Frenštátu pod Radhoštěm jako syn tkalce Josefa Blokši a jeho manžely Rosalie roz. Rohanové. Ve Frenštátě absolvoval čtyřtřídní hlavní (později národní) školu, upozornil na sebe výrazným jazykovým nadáním. Pak studoval na gymnáziu v Přerově, kde v roce 1881 odmaturoval. Teologická studia absolvoval v Olomouci, kde byl vysvěcen na kněze 29. 6. 1885.
První mši svatou sloužil ve Frenštátě 18. července 1885, jeho primičním ka-zatelem byl spirituál olomouckého semináře P. Josef Droběna.
Od 1. srpna 1885 se stal kooperátorem v Kostelci u Holešova, jenže pro propuknuvší plicní tuberkulózu musel už 18. 10. 1886 opustit duchovní správu. Ujali se ho hraběnka Clam- Martinicová a její bratr hrabě Siegfried Salm. Nabídli mu místo zámeckého kaplana na Salmově zámku Innernsteinu v Horních Rakousích. Odtamtud občas docházel k hraěnce Clam-Martinicové na zámek Clam. O dovolených se Blokša dostal třikrát do vytoužené Itálie, aby tam kráčel po Dantových a Michelangelových stopách, na jaře 1888 se zúčastnil velikonoční pouti do Říma.
Alpské podnebí mu svědčilo, choroba ustoupila, mohl se věnovat dantovskému literárnímu bádání, s nímž začal už za studií, a po čtyřech letech se vrátil na Moravu. 22. 1. 1890 se stal exhortátorem a profesorem českého jazyka na vyšším lesnickém učilišti v Sovinci. Byl jedním z prvních Eucharistiánů v olomoucké arcidiecézi a založil pro ně časopis „Sanctissima Eucharistia – orgán spolku kněží, klanějících se nejsvětější Svátosti Oltářní“, jehož redaktorem zůstal až do roku 1922.
Na Sovinci působil P. Blokša do 19. 8. 1896, kdy byl tento ústav přeložen do Hranic. Ze zdravotních důvodů chtěl zůstat v horách a vrátil se do duchovní správy jako provizor na právě zřizované faře v Olbramicích (ve Slezsku), po roce se stal farářem v Rudě nad Moravou. Jenže v tamních podmínkách se jeho plicní neduh obnovil, a proto odešel 16. 4. 1901 na odpočinek do Olomouce, kde se na přání arcibiskupa Kohna ujal redakce osobního arcibiskupova časopisu „Moravan“. Nezaslouženě se tak stal terčem útoků, zaměřených proti arcibiskupovi, což nesl velmi těžce a stěžoval si 29. 12 1901 Jaroslavu Vrchlickému: „Mám té práce otrocké novinářské, že k jiné rozumné práci se nyní ani nedostanu“, 31. 3. 1902: „Já se topím v hloupé politice, pro kterou ani stvořen nejsem. Je takové redaktorství pro mne jako vazba ve vězení a poměry jsou takové, že není ještě naděje ve vysvobození.“ (V roce 1904 „Moravan“ po Kohnově resignaci zanikl.)
Po zlepšení svého zdravotního stavu odešel 17. 1. 1905 jako administrátor do Majetína, kde se stal 25. 4. 1905 farářem. Brzy začal opět chrlit krev a jeho stav se zhoršil natolik, že k 1. 4. 1908 musel odejít na trvalý odpočinek. Až do smrti žil v Olomouci v domě manželů Nedomových, kteří o něj pečovali.
Již za svého života si P. Blokša sestavil nápis na hrob, myšlenka na smrt ho nelekala. Svou bohatou knihovnu povětšině rozdal různým spolkům a korporacím, dantovskou literaturu daroval Matici Cyrilometodějské v Olomouci. Na svátek sv. Petra a Pavla 1923 sloužil v domácí kapličce naposled mši svatou, oslavil jí své 38. kněžské jubileum. Poté ulehl a již nepovstal. Klidně zesnul v sobotu 30. 6. 1923 v 9.30. Jeho slavný pohřeb se konal 3. 7. 1923 z kapucínského kostela za mimořádné účasti lidu, v průvodu kráčeli tři světící biskupové a na šedesát kněží.
P. Blokša získal svou celoživotní lásku k Dantovi v septimě přerovského gymnázia, když poslouchal skvělé výklady profesora Františka Bílého. Od té doby se zabýval Dantem velmi horlivě. K samostatné literární práci ho později pohnul jeho bývalý učitel z frenštátské národní školy Antonín Konstantin Viták, působící v Praze. Ten také odevzdal v roce 1891 nakladateli Ottovi rukopis Blokšova díla „Dante Alighieri, jeho doba, život a spisy.“ Nakladatel dal rukopis posoudit Jaroslavu Vrchlickému. Tomu se práce zalíbila a 9. 4. 1891 napsal P. Blokšovi do Sovince: „S radostí jsem dílo přečetl a seznal Vaše hluboké a seriosní studie v celé otázce dantovské a potěšen, že na poli tak důležitém se nám objevil pracovník tak zdárný, chvátám učiniti Vašnostem návrh (aby Blokša předložil dílo České Akademii věd a umění) ... měl jsem v úmyslu psáti sám dílo podobné, mohu říci, že sňal jste s beder mých kus povinnosti.“
Oba muži se spřátelili, Vrchlický vymohl pro vydání Blokšovy práce podporu 300 zl. od České Akademie věd a umění, takže mohla být v roce 1892 vydána u Benediktinů v Brně. P. Blokša jako skvělý znalec italštiny byl pak Vrchlickému rádcem a pomocníkem při jeho básnických překladech, což mu Vrchlický oplácel zasíláním německých, francouzských a italských knih k dantovským studiím, které by jinak „hladovému dantistovi“, jak si P. Blokša říkal, byly nedosažitelné. V dopise z 25. září 1894 Vrchlický konstatuje, že dostal od P. Blokši pro třetí vydání Božské komedie tolik návrhů, oprav a doplňků, že prý by bylo nejlépe, kdyby se Blokša sám odhodlal k novému překladu Božské komedie. Roku 1899 připsal Vrchlický Blokšovi svůj „Kvas krále Baltazara“.
V roce 1899 vyšel nákladem knihkupectví Prokopa Zapletala v Hranicích I. svazek Blokšova „Výkladu Božské komedie – Peklo“, velmi kladně hodnocený kritikou domácí i italskou. Protože se Výkladu prodalo za celý rok jen 160 kusů, odmítl nakladatel vydat další svazek „Očistec“. S podporou 250 zl. od České Akademie jej P. Blokša v roce 1900 vydal vlastním nákladem. K vydání připraveného třetího dílu „Nebe“ již nedošlo.
Blokšovy články vycházely v Hlasu, Vlasti, Našem věku, Zahrádce sv. Františka, v Matici dítek (příloze „Pěstouna“), Časopisu katolického duchovenstva, Obzoru, Časopisu Matice moravské aj., literární kritiky psal do „Hlídky literární“. Kromě z italštiny překládal z němčiny, francouzštiny a polštiny jak „knihy zábavné“, tak „rozjímavé“.
Kromě zmíněných děl vydal P. Blokša několik náboženských knih: „Eucharistická křížová cesta“ (Olomouc 1895), „Vademecum pro české kněze klanějící se nejsvětější Svátosti Oltářní“ (Kroměříž 1898), „Sbírka eucharistických promluv k měsíčním schůzím arcibratrstva věčného klanění, jakož i k jiným eucharistickým slavnostem“ (Olomouc 1899), „Měsíc nejsvětější Svátosti“ (Praha 1901), „Světové eucharistické kongresy, jejich původ, přehled a význam a letošní kongres ve Vídni“ (Olomouc 1912), „Den milosti. Poučná a modlitební knížka pro dítky, které se připravují k přijetí sv. svátosti pokání a nejsv. Svátosti Oltářní“ (Praha; spisek měl nahradit obrázky, dávané kněžími prvokomunikantům), „Hodinka před nejsvětější Svátostí“ (Olomouc 1909), „Manuale sacerdostis ad providendos infirmos“ (Olomouc 1912). Také vypracoval několik hesel pro Český slovník bohovědný, vycházející v Praze od r. 1912 za redakce dr. Josefa Tumpacha a dr. Antonína Podlahy.
(Dle: A, Zbavitel: P. Jan Blokša;)
Zdeňka Mollinová, farnostprerov.cz, 14.1.2017