Sigmund Freud

* 6. 5. 1856, Příbor (Nový Jičín), Česká republika (Czech Republic)
23. 9. 1939, Londýn (London), Spojené království (United Kingdom)
psychologist, psychiatrist, psychoanalyst, neurologist, essayist

 

nationality: Austrian
sex: male

word:
Slavného rakouského neurologa, psychologa a psychiatra, zakladatele psychoanalýzy, spojují první tři léta života s moravským Příborem. F. ovdovělý otec Jakub F. se do Příbora přistěhoval se svými dvěma syny v r. 1842 z haličské Tismenice. Se svou druhou ženou Amalií, roz. Nathausovou (pocházela z Ruska), si pronajal byt v domě zámečníka Jana Zajíce v tehdejší Zámečnické ulici, v němž se pak narodil i Sigmund (a po něm ještě jeho pět sourozenců). Jakub F. původně obchodoval s textilem, v Příboře byl zaměstnán v továrně J. Flusse. Město mělo tehdy asi pět tisíc obyvatel; převážně šlo o řemeslníky (soukeníky, kloboučníky, krejčí). Freudovi patřili k německé menšině a hlásili se k neortodoxnímu židovství (Sigmund měl katolicky smýšlející chůvu). V r. 1859 krize soukenictví donutila rodinu opustit Příbor; po krátkém pobytu v Lipsku se usadila ve Vídni. – F. se po studiích medicíny věnoval lékařské praxi a svým výzkumům. S manželkou Martou, rozenou Bernaysovou, dcerou hamburského vrchního rabína, měli pět dětí. V červnu 1935 se přestěhovali do Anglie. Do Příboru se F. vrátil jen jednou, v r. 1871, aby navštívil rodinu Flussových. Pro nemoc se nezúčastnil odhalení pamětní desky na svém rodném domě 5. října 1931. V omluvném dopise starostovi Příbora mj. napsal: „...jedním jsem si však jistý: pod mnoha vrstvami hluboko ve mně stále ještě žije ono šťastné příborské dítě, prvorozený syn mladé matky, který z tohoto ovzduší, z této půdy přijímal prvé nezapomenutelné dojmy“. – Svou životní dráhu F. vylíčil v autoportrétu O sobě a psychoanalýze (český překlad vyšel v r. 1926, nově ve výboru S. F.: O člověku a kultuře, 1989).
První český ohlas na F. představuje – alespoň v oblasti filozofie – recenze spisu Über den Traum v ČM 1901 od R. Adamíka. Soudy o F. díle se pak u nás pohybovaly od naprostého odmítání až po uznalé ocenění jeho významu pro studium člověka, jeho duševního života, poznávání, morálky, uměleckého tvoření aj. Tak např. E. Rádl zařadil svůj výklad o F. v Dějinách filosofie do oddílu Vzpoura a pád a do kapitoly Na dně: v psychoanalýze viděl jen „medicínskou aplikaci E. von Hartmanna , „fantastiku, plod neschopnosti sama sebe ovládnout“, s níž se dostáváme „až na samé dno pesimismu“. Naproti tomu např. J. Tvrdý ji ve svém Průvodci dějinami evropské filozofie hodnotil jako součást racionalistického proudu moderního myšlení, protože „uzdravuje citové komplexy člověka vědomím, analytickým rozumem“. F. Soukup v článku, jímž ČM připomněla F. osmdesátiny, mu sice vytýká příliš obsáhlý pojem sexuality, přehnaný výklad snů, přílišné zevšeobecňování, v němž se proplétají výrazy lékařské a etické, nicméně nepochybuje o významu jeho učení pro lékařskou praxi, psychologii, psychiatrii i sociologii. V poválečné české marxistické filozofii se střetávala tendence k zjednodušujícímu odsouzení „freudismu“ (např. ve F. zkoumání agresivity jako samostatného lidského pudu se shledávalo jen „východisko pro ideologii války“) se snahou – navazující na diskuze v 30. letech – o její věcný a porozumivý výklad i s pokusy o její využití pro rozvíjení marxismu samého (marxistické antropologie).
Bibliografie:
Základní edice F. spisů představují Gesammelte Werke, vydávané ve 40. letech pod vedením F. dcery Anny v Imago Publishing v Londýně, a Standard Edition of the Complete Psychological Works of S. F., vydávané v 60.–70. letech v International Universities Press v New Yorku.
Česká a slovenská vydání:
Tři úvahy o sexuální teorii, př. V. Srdce, 1926; Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, př. L. Kratochvíl, 1933; O sobě i psychoanalyse, př. O. Friedmann, 1936; Dílo I–IV, 1936–38 (I. Úvod do psychoanalysy, př. O. Friedmann, 1936, 2. vyd. 1945, II. Psychoanalytické chorobopisy, III. Výklad snů, IV. Psychopatie všedního dne); Studie o hysterii, př. J. Budinský, B. Dosužkov, K. Kopřiva, O. Kučera, 1947 (znovu in Vybrané spisy II, 1971); Totem a tabu, př. T. Münz (slov.), 1966; Vybrané spisy I–III, př. J. Budínský, B. Dosužkov, J. Hošek, K. Kopřiva, O. Kučera, J. Pechar, K. Vácha, 1969–71; O člověku a kultuře, ed. J. Stromšík, 1989. V r. 1996 začalo vydávat Psychoanalytické nakladatelství Sebrané spisy S. F.
Literatura:
G. Tichý: S. F.: Psychoanalysa (rec.), ČM 1910; V. Hoppe: Kdo je vlastně původcem psychoanalysy? RF 1921; A. Dratvová: O stavech podvědomí, 1925; R. Souček: Psychoanalysa, 1926; J. Beneš: Psychoanalysa, 1926; S. F. Sb. na počest 75. narozenin F., 1931 (s články J. Stuchlíka, N. Osipova, W. Windholze, F. Slabihoudka); A. Dratvová: O stavech podvědomých a F. psychoanalyse, 1931; B. Brouk: Psychoanalysa, in Sb. psychoanalytických prací, 1932 (rec. F. Krejčí, ČM 1932); F. Pelikán: Portréty filosofů XX. věku, 1932; E. Rádl: Dějiny filosofie II, 1933; L. Kratochvíl: Rozvoj a význam psychoanalysy, in S. F.: Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, 1933; J. Červenka: Schopenhauer jako předchůdce F. sexuální teorie, ČM 1935; F. Soukup: S. F., ČM 1936; F. Kratina: S. F., Psychologie 1938; J. Tvrdý: Průvodce dějinami evropské filosofie, 1947; J. Cvekl: S. F., 1965; R. Kalivoda: Marx a Freud, in R. Kalivoda: Moderní duchovní skutečnost a marxismus, 1968; V. Effenberger: Realita a poesie, 1969; J. Beránek: Marxismus a psychoanalýza, 1980; J. Stromšík: Proč právě Freud? in S. F: O člověku a kultuře, 1989; O. Mannoni: F., 1997; M. Černoušek: S. F. – dobyvatel nevědomí, 3. vyd. 1998.
jg
zdroj - www.phil.muni.cz

notes:
Sigismund Šlomo Freud