František Muzika

* 26. 6. 1900, Praha, Česká republika (Czech Republic)
1. 11. 1974, Praha, Česká republika (Czech Republic)
stage designer, painter, typographer, illustrator, graphic artist, pedagogue, visual editor

 

nationality: Czech
sex: male

František Muzika
Maska V.
1947
malba
olej, plátno
92 x 64,5 cm
František Muzika
Koupání v moři
1922
malba
olej, plátno
101 x 83 cm
František Muzika
Sedící dívka
1930
malba
olej, plátno
120 x 80 cm
František Muzika
Torzo s drapérií
1932
malba
malba, olej
160 x 80 cm
František Muzika
Žalov (Babí léto I)
1940
malba
olej, plátno
108 x 228 cm
František Muzika
Velké Rekviem (Rekviem XII)
1944
malba
olej, plátno
91,5 x 65 cm

word:
Malíř, kreslíř, grafik, typograf a ilustrátor, scénograf a také výtvarný kritik. Jeden z nejvýraznějších výtvarných umělců generace Devětsilu. Mimo jiné je autorem dvoudílného monumentálního opusu Krásné písmo ve vývoji latinky (Praha 1958).
Život
Pocházel z obyčejné měšťanské rodiny a nic zvláštního nenasvědčovalo, že by se měl stát slavným malířem. Inklinoval spíše k technickým předmětům, a proto vystudoval tzv. reálku. Uvažoval spíše o strojařině či architektuře. O jeho budoucí kariéře rozhodla až úspěšně složená zkouška na Akademii výtvarného umění v Praze roku 1918. V průběhu studia prošel ateliéry prof. Josefa Jindřicha Loukoty, Vratislava Nechleby, Jakuba Obrovského a Karla Krattnera. Studia však dokončil v roce 1924 na UMPRUM v Praze u prof. Jana Štursy, kam přestoupil roku 1921. Své vzpomínky a rozčarování z poměrů na AVU shrnul v přednášce „Jak jsme začínali.“
Po ukončení studia odjel do Paříže. Navštěvoval přednášky Františka Kupky a seznámil se se skladatelem Bohuslavem Martinů. Na rozdíl od ostatních avantgardních umělců obdivoval staré umění, které chodil studovat do Louvre. Obdivoval rafinovanou dokonalost Poussinovu a prostotu bratří Le Nainů. V roce 1925 navštívil krátce Londýn.
Již v době svých studií na AVU se spřátelil s Františkem Tichým a Bedřichem Piskačem a především však s umělci, kteří se roku 1920 sešli ve sdružení Devětsil: Jaroslavem Seifertem, Aloisem Wachsmannem a Karlem Teigem, s nímž udržoval přátelství i v dobách, kdy to bylo „nepolitické“ tj. za války a především pak po roce 1948. Muzika byl údajně spolu se Seifertem jedním z mála smutečních hostů na pohřbu Karla Teigeho v roce 1951.
Levicová orientace české poválečné avantgardy byla velice silná, a tak v roce 1922 začínal Muzika jako typograf a grafik proletářských nakladatelství Proletkult, Čin a Melantrich. V roce 1927 přijal nabídku Otokara Štorch-Mariena na spolupráci s nakladatelstvím Aventinum. Aventinské rozpravy nejen graficky upravoval, ale sám do nich přispíval recenzemi na právě probíhající výstavy. Publikoval zde také řadu karikatur svých přátel. Roku 1929 uspořádal v Aventinské mansardě výstavu Bohumila Kubišty. Vybrané obrazy byly pak nabídnuty darem Moderní galerii. Jelikož Moderní galerie tento velkorysý dar nepřijala, rozhodl se uspořádat na stránkách Musaionu anketu o vedení a fungování této instituce.
V letech 1927–1947 pracoval pro divadlo jako scénograf. Spolupracoval především s režisérem Josefem Honzlem na scénách v Brně a v pražském Národním divadle. Roku 1938 vyhrál konkurz na profesora UMPRUM v Praze, avšak nedošlo k jmenování. Řádným profesorem se tak stal až po válce v roce 1945. Ateliér užité grafiky vedl až do roku 1970. V padesátých letech se věnoval především pedagogické činnosti a práci na opusu Krásné písmo ve vývoji latinky. V šedesátých letech však zájem o jeho tvorbu sílil a v Československu vrcholil velkou retrospektivou v Hradci Králové a v Liberci (1964).
Dílo
Tvorba Františka Muziky se stále pohybovala na hranici racionálního a iracionálního, konstruktivního a chaotického, lyriky a chladného kalkulu. Na jeho plátnech se setkává poezie s řádem, lyrika s geometrií, básnické představy a přesně racionálně konstruovanou kompozicí. Jeho dílo se již od počátků vyvíjelo vždy podle vnitřní logiky. Každá výraznější změna musela dozrát k svému uskutečnění a je v předchozích dílech předznamenána. V Muzikově díle, přestože není jednotvárné, nejsou žádné výraznější nelogické převraty. Jeho dílo je nejčastěji spojováno s pojmy lyrický kubismus, magický realismus, sociální umění, ale především imaginativní malba a surrealismus.
V době tápání a hledání vlastního výrazu ho velmi ovlivnila posmrtná výstava Bohumila Kubišty (1920). Jeho řád, precizní barevné kombinace a promyšlené deformace viděného se promítly do Muzikových zátiší. Velkou kolekci obrazů vystavil poprvé na Jarní výstavě v Rudolfinu (1921). Tehdejší obrazy čerpaly z umění cirkusů, pouťových terčů a umění primitivů. Hlavním tématem byly ženy a ženský svět, láska a rodina. Stále také rozvíjel motiv plošně stylizovaného zátiší, kdy barva a linie fungují naprosto nezávisle (1925–1928). Později stejným způsobem rozvinul motiv ženského těla a tváře (1929-1935). Forma je v této době Muzikovým námětem i básní. Spolu s Emilem Fillou je v tomto ohledu nejpřesnějším následovníkem Pabla Picassa. V letech 1936–1945 maloval ponuré, tragicky vyznívající obrazy, které se často přímo vztahovaly k válečným událostem a byly věnovány památce jeho umučených přátel. Přízraky, snové přeludy, předtuchy a torza zaplňují potemnělou pláň. Kusy skal jsou konfrontovány s konstruovanými sítěmi, obludně pokroucenými zápasníky či vzpínajícími se dlaněmi.
Přibližně v roce 1947, tedy v době, kdy přestal pracovat pro divadlo, zmizel z jeho obrazů hluboký prostor – jeviště, na němž se zjevovaly jednotlivé přízraky a fantómy. Scéna a s ní zkamenělé dějství byly nahrazeny biomorfní strukturou. Zpočátku to byly Lesy, proplétající se vlákna liány, pruty větví protkané pavučinami. Prostor pohlcující a nahánějící hrůzu všem, kteří by do něj chtěli vstoupit. Přesto jsou tyto hvozdy polidštěny drobnými náznaky racionálního zásahu člověka (geometrické útvary). Bezbřehé lesy byly však záhy nahrazeny jasnou formou stromu či keře, který má své jasné obrysy.
Koncem padesátých let se do jeho obrazů vrací prostor. Nízký horizont pláně je oživen tentokrát biomorfním útvarem, rostlinou-domem. Opakovaně se vrací k motivu hnízda, místa, odkud pocházíme a kam se vrací naše mysl, a mohyl – míst, kde vše končí a zůstává pouhá pomalu mizející vzpomínka. Zvláštní postavení pak zaujímá námět Elsinoru, hradu kralevice Hamleta.
PePřík

notes:
malíř, typograf, scénograf, prof. VŠUP Praha, výtvarný redaktor, kritik a publicista