Alois Kalvoda

* 15. 5. 1875, Šlapanice (Brno-venkov), Česká republika (Czech Republic)
25. 6. 1934, Běhařov (Klatovy), Česká republika (Czech Republic)
illustrator, painter, graphic artist, pedagogue, publicist, editor

 

nationality: Czech
sex: male

Alois Kalvoda
Břízy
1905-1910
malba
olej, plátno
151 x 149 cm
Alois Kalvoda
Lesní potok
nedatováno
malba
olej, plátno
55 x 45 cm

word:
Brzy po vstupu na Akademii výtvarných umění v Praze navázal kontakty se spisovatelem Janem Herbenem, u kterého hledal podporu pro své první literární pokusy, v letech 1896-1897 si odbyl vojenskou službu, v roce 1899 vstoupil do SVU Mánes a získal po Luďkovi Maroldovi v Praze na Vinohradech ateliér, ve kterém v roce 1900 otevřel soukromou malířskou školu. Prošli jí mj. Karel Němec, Josef Váchal a Martin Benka. Obdržel Hlávkovo stipendium, které mu umožnilo studijní pobyty v Paříži (s Josefem Mařatkou), na Marně (1900) a v Mnichově (1901). Roku 1905 koupil na Křivoklátsku chalupu českého houslisty Ferdinanda Lauba a přeměnil ji na Laubovo muzeum. 1905 vystoupil z Mánesa, stal se spoluzakladatelem Sdružení výtvarných umělců moravských, členem jeho výboru. Vstoupil do Jednoty umělců výtvarných v Praze. 1917 zakoupil barokní zámek v Běhařově na Šumavě. Už v roce 1892 publikoval v Herbenově Času, roku 1900 poznal Antonína Sovu, graficky upravil obálku jeho knihy Ivův román, později ilustroval Buchlov Bedřicha Kočího, album České Švýcarsko ad. Od roku 1902 přednášel o umění a publikoval v Času, Českém Slově, Moravské Orlici a v Lidových novinách, od 1907 přispíval do Díla, které pak 1909-1912 redigoval. 1913 napsal tříaktové drama Marhovský (uvedeno v Brně a v Hodoníně), 1915 navrhl scénu pro Smetanovu Prodanou nevěstu, 1919 spoluzaložil a řídil Umělecký list Sdružení výtvarných umělců moravských, 1922 napsal lyrickou hru Hořec, 1929 vydal knihu Přátelé výtvarníci a 1932 Vzpomínky. Julius Mařák ho leccos naučil, avšak jako všichni jeho žáci, byl i Kaván přitahován plenérismem Antonína Chittussiho. Už ve svém absolventském obraze Osiky u Velkých Němčic (1897) zachytil pohled do volné krajiny s vysokou ´barbizonsky´ podsvícenou oblohou. Při putování Mařákovy školy přírodou nezapřou některé jeho obrazy, např. Krajina, Na potoce (1898) také vliv Františka Kavána nebo Partie z Litavy (1899) vliv Otakara Lebedy. Po naturalistických pohledech na hrady Buchlov a Pernštejn (1902) a po návštěvě Francie, kdy odvedl daň impresionismu v olejomalbě Na Marně (1900), opustil plenérismus a po návštěvě Mnichova se bezvýhradně oddal secesnímu symbolismu, který byl bytostně blízký jeho imaginaci živené literárními sklony. Z četných obrazových cyklů a sekvencí jsou nejkvalitnějšími doklady této proměny obrazy Cesta (1901) a Podzimní slunce (1902), v nichž Kalvoda přešel k secesní plošné stylizaci, dekorativnímu rytmu linií, tvarů a lomených zelenavých, fialových, žlutých a modrých barevných odstínů. Další, křivoklátské období 1905-1917 charakterizuje odklon od symbolismu k iluzivním, světelnými kontrasty mezi temným předním a světlým druhým plánem vyznačeným, pohledům do krajiny. Po přechodném obrazu Nad Berounkou (1905) s vysokým oblačným nebem následují už typická díla Vesnička v břízách, Slovácko (1906), Rybník v březovém háji a zimní krajiny, např. Tání na Volyňce. V nich se spojuje naturalismus s malířským dekorativismem jako reziduem secese. Po roce 1910 Kalvoda uvolňuje rukopis velkou quasiimpresionistickou skvrnou (Slovácká chalupa, Tichý koutek, 1913), kterou často robustně nanáší špachtlí (Pohled od Křivoklátu). Od roku 1917 využívá své malířské virtuozity k technicky brilantně malovaným krajinným scenériím, ozvláštněným často silným protisvětlem (Macocha, 1928), zářivou bělobou v obrazech Zamrzlá tůň, Krajina v zimě, vzácně i expresionistickou skvrnou (Večer).
zdroj - JSe (Jaroslav Sedlář), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha 1996. s. str. 334-335

Od roku 1905 jezdil na Křivoklát. Žil v tzv. Laubovně, kde zřídil v r. 1912 muzeum památek po slavném houslistovi Ferdinandu Laubovi. Vydal také dokumentární spisu o tomto českém houslistovi.
Pro neshody s obcí nakonec většinu věcí z muzea daroval pražské konzervatoři.