Jaromír Funke

* 1. 8. 1896, Skuteč (Chrudim), Česká republika (Czech Republic)
22. 3. 1945, Praha, Česká republika (Czech Republic)
pedagogue, photographer

 

nationality: Czech
sex: male

Jaromír Funke
Název nezjištěn Busta od Zdenka Rykra
1923
fotografie

Jaromír Funke
Samota a brýle
1924
fotografie

Jaromír Funke
Po karnevalu
1924
fotografie

Jaromír Funke
Staré železo
1925
fotografie

Jaromír Funke
Detail a muž
1926
fotografie

Jaromír Funke
Fotogram
1926
fotogram

word:
Na přání otce absolvoval právnickou fakultu na univerzitě v Praze, nepřihlásil se však k státní závěrečné zkoušce. Kratší dobu studoval též estetiku (Jan Mukařovský). Od dětství do roku 1935 žil převážně v Kolíně nad Labem, pak v Praze. Od 1919 se intenzívně věnoval fotografii. Člen KFA v Kolíně, Fotoklubu Praha (1922-24), ČFS (1924-asi 1930), fotosekce SVU Mánes (od 1936), Film-foto skupiny Levé fronty ad. Vyučoval fotografii od 1931 v Bratislavě, od 1935 na Grafické škole v Praze. 1944 nasazen jako pomocný dělník v družstvu Dorka v Praze. Zemřel jako nepřímá oběť 2. světové války. Nejvlivnější český fotograf 20.-40. let. Podílel se na utváření české fotografie nejen vlastní tvorbou, nýbrž svými programovými články, kritikami, organizační činností a později pedagogickou a redakční prací. Až do sklonku 20. let byl spjat s amatérskou fotografií. V průběhu 1. poloviny 20. let se stal provokativní a vlivnou postavou generačních a názorových bouří v pražských amatérských klubech. Přátelil se s Josefem Sudkem, později s Adolfem Schneebergerem, s nimiž po vyloučení ze Svazu českých KFA založil Českou fotografickou společnost, svým puristickým programem blízkou avantgardním skupinám. V rané tvorbě (1918-22) kromě náladových krajin v duchu romantismu a secese postupně narůstá počet fotografií blízkých nové věcnosti. Za autorova života nepublikovaný soubor z Kolína nad Labem, který se z větší části zachoval jen v negativech (převážně z 1921) je již pojat v moderním duchu, strohá dokumentárnost se v něm snoubí s moderním obdivem k periférii a průmyslové architektuře. 1922 začíná geometrickými zátišími experimentální linie jeho tvorby a zároveň vznikají „salonní" fotografie využívající změkčeného vykreslení skutečnosti. Konstantními rysy celé jeho tvorby jsou purismus (lpění na „čistém", nemanipulovaném fotografickém obrazu) a zároveň paralelní rozvíjení dvou nebo více linií tvorby. V souvislé řadě aranžovaných zátiší, která pokračovala až do konce 20. let, Funke nově promýšlel specifické možnosti média fotografie a přiřadil se tak k průkopníkům české a světové avantgardy (v časopisech Devětsilu však publikoval až od 1929). V 1. polovině 20. let kombinoval geometrické tvary (míček, obdélníkové plochy láhev atd.) a kompaktní hmoty (papír, sklo, kov). Některé práce mohou připomenout minimalismus 60. let. Ve své době byly považovány za kubistické, dnes je vnímáme spíše jako varianty geometrické abstrakce, Lissického Prounů a Doesburgových diagonálních kontrakompozic, najde se i revokace Tatlinovy věže (Bez nazvu, 1925-29). Některá zátiší nevědomě navazují na sérii Abstrakcí z Twin Lakes (1916) P. Stranda. Důležité je i to, že Funke pracoval jen s jedním, nebo sériově zmnoženým předmětem (talíře, rámy), a že ho zobrazil zblízka, ostře a v detailu. Jako bychom tu vypočítávali znaky tzv. moderní („nové") fotografie, která však ještě tehdy neexistovala. Nalezené zátiší Staré železo (1925) patří k prvním realizacím fotografie nové věcnosti. Po karnevalu (1924) evokuje pozdější snímky z plesů Bauhausu a šokuje jasnou diagonální kompozicí, spojovanou ve fotografii až se jménem Alexandra Rodčenka a rokem 1927. Od poloviny 20. let jeho zátiší tmavnou vlivem vržených stínů, které postupně začínají nabývat převahy nad zobrazenými věcmi. Závěr této tvorby představují práce z let 1928-29, v nichž se předměty vrhající stíny ocitly mimo zobrazení a vidíme jen zpočátku figurativní a později nefigurativní „stínohry". Vyrovnal se tak s problematikou fotogramů, které považoval za slepou uličku svého média a zároveň se stal jedním z průkopníků nefigurativní fotografie, především ale realizoval svoji ideu fotogenické tvorby, podobně jako jeho souputník László Moholy-Nagy. Od konce 20. let Funke realizoval svůj projekt (teoreticky formulovaný až ve 30. letech) emoční fotografie, který zahrnul i reakci na surrealismus. Cyklus Reflexy reaguje na surrealisty publikovanou tvorbu E. Atgeta a zároveň dosahuje prostředky čisté fotografie fotomontážního účinku (z pozice purismu Funke odmítal jak fotogram, tak fotomontáž). Zatímco v díle z 20. let měly rozhodující úlohu ideje, které zároveň figurovaly jako názvy tehdejších avantgard: purismus, elementarismus, konstruktivismus, emoční fotografie sjednocovala složky konstruktivismu a poetismu, funkcionalismu a surrealismu. Jeho lpění na specifických vyjadřovacích prostředcích fotografie (i když v širším než jeho pojetí) se záhy stalo součástí tradice moderní fotografie, která přetrvávala až do nedávná. Ve 30. letech byl Funke jedním z mnohých moderních fotografů, ostatní však neměli jeho minulost.
AD (Antonín Dufek), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha 1995, s. 194
-
Spolupracoval s předními moderními architekty - Bohuslavem Fuchsem a Jaroslavem Fragnerem, pro něž vytvořil série fotografií Masarykova studentského domova v Brně a elektrárny ESSO v Kolíně. Působil jako profesor fotografie na Škole uměleckých remesiel v Bratislavě (1931-35) a na Státní grafické škole v Praze (1935-44), kde mimo jiné zavedl fotografování moderní architektury.