sex: female

Dagmar Pistorová

Dagmar se s divadelní atmosférou seznamovala už od dětských let. V pozdější herecké kariéře jí velmi pomohla baletní průprava. Dva roky (1947 – 49) studovala na brněnské konzervatoři, kterou však musela z existenčních důvodů opustit. Touha po divadle ji v roce 1951 přivedla do brněnské zpěvohry. Ztvárnila zde řadu větších i menších operetních rolí, vlastní jí však bylo prostředí činohry. V sezóně 1953/54 už patřila do souboru tehdejšího Krajského oblastního divadla v Brně (od r.1955 Divadlo bratří Mrštíků, dnes Městské divadlo Brno) Scéně zůstala věrná celý svůj život. Dagmar Pistorová (provdaná Karásková) byla obdařena mimořádně krásným zjevem a podmanivým hlasem. Byly to pro ni nesporné výhody, ale herečka nestavěla svou práci jen na nich. Disciplína, jazyková kultura, pečlivá dikce, odpovědná příprava role jí umožňovaly obsáhnout bohatý herecký rejstřík od křehkých romantických dívek k osudovým ženám, od psychologických studií k rolím komediálním až po náročnou kategorii anglické „konverzačky“. Na činoherních prknech začínala jako princezna Dišperanda v Drdových hrátkách s čertem, byla půvabnou Helenkou z Mrštíkovy Pohádky máje i Princeznou v Mahenově Nasredinovi. Postupně se jí dostávalo početnějších i náročnějších hereckých úkolů (Ruy Blas: Královna španělská; Jindřich VIII.: Anna Boleynová; Dům doni Bernardy: Magdalena). Titulní role v Nezvalově Manon Lescaut (1951) jí přinesla Krajskou cenu Jihomoravského KNV. O rok později byla oceněna za Taťánu v Puškinově Evženu Oněginovi. Ruská dramatika byla jejímu naturelu vůbec blízká (Tři sestry: Máša, 1961; Strýček Váňa: Jelena Andrejevna, 1964; Višňový sad: Raněvská, 1972; zejména pak vynikla jako Anna Karenina, 1966). Na své herecké pouti se bohužel nepotkala s postavami shakespearovskými s výjimkou Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy (1963). Vynahradila jí to dramatika moderní (E. M. Remarque: Tři kamarádi – Pat, 1961; John Patrick : Opalu má každý rád: titulní role; Alejandro Casona: Jitřní paní – Poutnice, 1966, která patří k jejím vrcholným výkonům stejně jako Lady Torrancová v Sestupu Orfeově T. Williamse,1967, a Kristina v tragedii E. O´Neilla Smutek sluší Elektře, 1967). S úspěchem si zahrála i Marii Stuartovnu v Schillerově dramatu (1966). Velkou rolí osudové ženy byla Emilie Marty ve věci Makropulos Karla Čapka (1969) a Královna Iocasté v Sofoklově tragédii Vladař Oidipus (1973).
Dagmar Pistorové byly blízké i postavy dürrenmattovské, které dramaturgie DBM často zařazovala na repertoár (Fyzikové-Monika Stettlerová, 1964; Frank Pátý – Ottilie, 1971).

K umění skutečně dobrých hereček patří plynulý přechod k rolím zralých a stárnoucích žen. Ten Dagmar Pistorová zvládla výborně. Druhá polovina 70. let jí přinesla řadu rolí, s nimiž se vyrovnala s noblesou, šarmem, elegancí a vtipem (Jan Staal: Návrat do Varšavy- Wanda Tarnovská, 1976; Lope de Vega: Fuente Ovejuna-královna Isabella Kastilská; Lillian Hellmanová: Lištičky – Regina Giddensová, 1979) stejně jako si s lehkostí poradila s postavami Oscara Wilda (Ideální manžel – hraběnka Basildonová, 1979; Vějíř lady Windermerové - paní Erlynnová, 1982). I v 80. letech našla herečka pro svou divadelní práci vlastní osobitou rovinu (Paní Carronová v jevištní adaptaci Paní Bovaryové, Představená ve Třech mušketýrech, Tichá ve hře o životě Jakuba Jana Ryby Noc Pastýřů, 1985, hraběnka Rostovová ve Vojně a míru, 1985). Působivý hlasový timbre ji předurčil také pro práci v rozhlase, které se věnovala desítky let, nevyhýbala se ani pohádkovým postavám v divadelních představeních pro děti.

Brněnskému divadlu odešla v šedesáti letech oblíbená herečka, která okouzlovala nejen svým zjevem, ale především univerzálním projevem, založeným na vysoké profesionalitě, svědomitosti a poctivosti.

zdroj: www.brno.cz