Emil Juliš

* 21. 10. 1920, Praha, Česká republika (Czech Republic)
25. 12. 2006, Louny (Louny), Česká republika (Czech Republic)
poet, writer, artist

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Emil Juliš se narodil v Praze v rodině nemajetného řemeslníka a prodavačky. Rodina se v roce 1931 přestěhovala do Loun a rodiče si zde otevřeli cukrárnu. Emil začal studovat reálné gymnázium, které po otcově smrti v pololetí roku 1935 na vlastní žádost opustil. V Lounech a Pardubicích se vyučil cukrářem, aby převzal rodinný podnik, v němž pracoval až do jeho zestátnění v roce 1949. Jako vyvlastněný živnostník to neměl jednoduché. Vystřídal nejrůznější zaměstnání; nejprve se stal účetním na Státním statku v Cítolibech a v Lounech, jenž ho v rámci akce „Sedmdesát tisíc z administrativy do výroby“ dal k dispozici pracovnímu úřadu. Juliš k tomu v jednom z rozhovorů uvedl: „Jiří (Kolář) tehdy řekl – jdi tam, kde bude aspoň jedna fabrika a dvě rasy... Šel jsem do Mostu. Tam byla spousta fabrik, šachet, a taky ty dvě rasy a ještě víc národností. Dělal jsem tam nějaký čas v ocelárně. Most pak pro mě byl nadlouho „černou poezií“, a to i v době básnických proměn. Říkám-li nadlouho, myslím tím až do svého zániku.“ Z mostecké ocelárny byl po čase propuštěn a pracoval opět v Lounech jako skladový dělník, úředník, dělník na stavbě. Maturitou v roce 1965 ukončil studia na střední ekonomické škole v Teplicích.
Vlastní básnické tvorbě se začal věnovat až od roku 1953, po rozvodu svého manželství, jako zralý muž s mnoha životními zkušenostmi. První ukázku své tvorby uveřejnil v katalogu výstavy skupiny Křižovatka v Praze (báseň Reálie, 1954). Jeho tvůrčí začátky jsou spjaty s osobou Jiřího Koláře, jednoho z vůdčích duchů Skupiny 42, nadaného vedle vlastního básnického a výtvarného talentu i schopností rozeznat talent u jiných, se kterým se Juliš se svými lounskými přáteli – výtvarníky Zdeňkem Sýkorou, Kamilem Linhartem a Vladimírem Mirvaldem aj. – seznámil okolo roku 1955. Stali se členy volného sdružení výtvarníků a literátů kolem Jiřího Koláře, kteří se scházeli v pražské kavárně Slávie.
Básníci a výtvarníci z Kolářova okruhu stáli tedy u Julišových prvních uměleckých kroků. Kolář předložil Julišovu prvotinu ve svém edičním návrhu Spolku českých bibliofilů. Spolek návrh přijal a schválil, ale vydání sbírky nebylo povoleno cenzurou. Téhož roku (1956) Jiří Kolář a Josef Hiršal zařadili sedmnáct Julišových básní a povídku do strojopisné antologie Život je všude, která je označována za jeden z prvních českých samizdatů a v níž byly zařazeny také texty Hiršalovy, Havlovy, Hrabalovy a Škvoreckého. O rok později se Juliš účastní literárního večera mladých v Umělecké besedě, jehož iniciátorem a moderátorem je Václav Havel. Sám Juliš označuje období mezi lety 1955 až 1965 za dobu, kdy nemohl oficiálně publikovat. Vzhledem ke svému kádrovému profilu a způsobu psaní nemohl pomýšlet na to, že by jeho básně vyšly tiskem. Julišova první tištěná báseň se objevuje až v katalogu výstavy Jiřího Koláře v Liberci v roce 1963. V následujícím roce vydává Vladislav Mirvald jako prémii lounského Klubu přátel umění Julišovu poemu Ranská hora. První knižně vydanou sbírkou, jež vyšla až v autorových pětačtyřiceti letech, byla Progresivní nepohoda. Juliš ji dle svých vlastních slov napsal v rekordním čase a její vydání v rekordním čase prosadili na popud Jiřího Koláře Ivan Diviš a Karel Šiktanc. Vyšla deset let poté, co Juliš začal psát. Ještě občas zněla romantickou symbolikou, obsahovala tradiční i experimentální poezii, ale přesto měla ucelenou, jednotnou atmosféru. Tak tomu bylo i u dalších sbírek, ačkoli si autor kladl nové úkoly a hledal nová řešení. Nakonec však v pozadí každé výpovědi už v té době stála realita Mostu a Mostecka. Sbírka Krajina her (Mladá fronta, 1967) byla inspirována drsnou, ale uhrančivou mosteckou krajinou. Sám Juliš Mostecko a Most, kam se v roce 1961 přestěhoval se svou novou rodinou a kde pracoval jako úředník a redaktor, označoval za své místo nejosudovější. Tato končina pro něj byla fascinující realitou. Když se starý Most likvidoval, strávil Juliš společně s několika výtvarníky mnoho času v jeho troskách a zbytku, který nazval Zónou.
Od počátku 60. let se věnoval experimentální poezii. V letech 1966 až 1969 byly díky pochopení některých osvícených nakladatelských pracovníků vydány tři Julišovy sbírky (Pohledná poezie, Krajina her a Vědomí možností), které na rozdíl od smíšené koncepce Progresivní nepohody byly pojaty jako básnický vizuální experiment. Básníkovy preexperimentální básně z ranějšího období tvorby shrnovala retrospektivní knížka Pod kroky dýmů. Určitou syntézou měla být sbírka Nová země chystaná na rok 1970, celý její náklad však byl po vytištění dán do stoupy. Profesionálně se mohl Emil Juliš věnovat literatuře pouhých pět let, v rozmezí roků 1966 až 1970, kdy pracoval v ústeckém nakladatelství Dialog, poslední dva roky jako šéfredaktor stejnojmenného měsíčníku. V Mostě později vzniklo nakladatelství se stejným názvem, kde Juliš pracoval jako externí redaktor. Později přemluvil šéfredaktora Dalibora Kozla, aby bylo nakladatelství spojeno s ústeckým Dialogem. Vzniklo tedy jedno vydavatelství a nakladatelství se sídlem v Ústí nad Labem. V něm Juliš působil až do června 1970. Po ukončení činnosti Dialogu zůstal půldruhého roku bez zaměstnání, až tento všestranně vzdělaný básník zakotvil jako plánovač v Povodí Ohře a Podniku místního hospodářství. Oficiálně vydávat nemůže, psát ale nepřestává.
V únoru 1968 Emil Juliš spolupodepsal prohlášení kulturních pracovníků Mostecka „Chceme do toho mluvit“ a v době srpnové okupace byla v mimořádném vydání Kulturního kalendáře Mostecka z 22. srpna 1968 otištěna jeho báseň Křik Koruny české. Něco podobného Juliš zopakoval ještě v Dialogu k prvnímu výročí okupace v roce 1969. Na začátku normalizace pak pro Juliše, stejně jako pro řadu jeho přátel, přichází zákaz publikování a nastává dlouhý čas psaní do šuplíku. Julišovy básně ve strojopisech jsou přístupné jen úzkému okruhu lidí, kteří se dostanou k samizdatové literatuře.
Experimentování v Julišově tvorbě skončilo, vyčerpal dle vlastních slov všechny možnosti, které ho zajímaly. Počátkem 70. let se vrátil k tradičnímu typu poezie, volnému verši, ale experimentální zkušenost zachoval jako zdroj básnické tvorby. V jeho poezii 70. a 80. let se střídají delší hymnické básně s krátkými úvahovými texty a prózami. I vlivem osobního a politického vývoje nabývá jeho poezie na expresivitě a směřuje k básnické reflexi společenské situace. V roce 1975 je v edici Petlice vydána sbírka Caput mortuum, o rok později vznikají Mramor na pálení vápna a Tiché krátery. Všechny vycházejí zásluhou básníka Petra Kabeše v roce 1981 jako trojsbírka Jablko nevrátím květu v edici Petlice, v roce 1984 pak v edici Expedice. Byly do nich zařazeny i sbírky, které Juliš napsal na motivy kreseb teplického výtvarníka Zdeňka Veselého, např. Nelehké spočinutí. V 70. a 80. letech autor jednotlivé básně i celé sbírky opakovaně přepracovával, slučoval pod rozdílnými názvy a od roku 1988 vydával tiskem opět s odlišnými tituly a v jiném uspořádání.
Podstatným bylo pro Juliše setkání s výtvarníkem Jiřím Sozanským v roce 1981, který společně s přáteli pracoval na svých realizacích v interiérech a exteriérech likvidovaného starého města. V knize Libora Michalce Rozhovory z přelomu tisíciletí k tomu Emil Juliš uvádí: „Most, Mostecko, i když bylo nejvíc zdevastované, působilo na mě zvlášť přitažlivě. Zní to paradoxně, vždyť tady se odkrývalo peklo (o pekle psal už Dante). Ohně ocelárny, prohořívající vrstvy uhlí povrchových šachet, detonace z bouraného starého Mostu, ohně bezdomovců na výsypce uprostřed vyklizeného města, nakonec zbývá ta nejstarší část kolem kostela sv. Václava, osvětlovaná zášlehy plamene z nedalekého komínu chemičky, říkám jí Zóna. Pracuje tu uprostřed ruin několik umělců z Prahy, vytvářejí fragmentární postavy a ty tu „žijí“ mezi těmi ruinami, až je výbuchy spolu s těmi baráky smetou, zničí v mraku prachu. Ta zkáza města vyvolávala představy tohoto kusu země až do prehistorie, vyhynulých šelem a ryb, přívalů vod. Promlouvají lidé-sochy atd. Nemohou uniknout – podřezávají pod sebou větev. Ničí životní prostředí. A i z toho vznikají básně, poezie až mýtus zaniklého místa, města....“
Likvidované město bylo pro Juliše inspirací pro básně, sebrané později ve sbírce Blížíme se ohni, která byla nejprve vydána bez jeho vědomí v roce 1987 v Mnichově v edici Poezie mimo domov, po dalším přepracování pak o rok později v definitivní podobě v Severočeském nakladatelství v Ústí nad Labem. Byla tak po dvou desítkách let autorovým konečně znovu oficiálně vydaným dílem.
Velký návrat zažil Juliš na přelomu 80. a 90. let, kdy mu vyšly ještě Gordická hlava a Hra o smysl, soubory textových fragmentů, jimž byl společný důraz na životní i tvůrčí dynamiku, ale také úzkost z nestálého světa i osobní existence. Juliš sám považuje tuto trilogii za završení téměř dvacetiletého poexperimentálního období.
K experimentu se vrací v dílech Multitext A, který v roce 1992 vydává jako bibliofilii s originální grafikou Zdeňka Sýkory lounský antikvář Pavel R. Vejrážka, a afrikááááá (1995), koncipovaném jako variované zrcadlové uspořádání cestopisného tématu. Mezi tím vyšel roku 1993 soubor snivých básnických próz Cesta do města Lawn. Povídky obsažené v této knize psal Juliš během celé doby své literární aktivity. V roce 1994 následoval výbor Svět proměn a o dva roky později vychází v pražském nakladatelství Torst velká retrospektiva s názvem Nevyhnutelnosti, do níž byly zařazeny původní texty ke knize fotografií Loun Jaromíra Funkeho, která byla k vydání připravována pro rok 1973, nakonec už ale vyjít nesměla. Julišovy texty obsahuje také bibliofilie, určená milovníkům a sběratelům knih pod názvem Zachytit zachytitelné. Pětadvacet kusů knihy vyrobil litoměřický učitel Ivo Vodička. Dvanáct z několika desítek svázaných listů obsahuje texty z Julišovy knihy Nová země, další částí je oddíl Zachytit zachytitelné.
V roce 1990, kdy se natrvalo vrátil do Loun, obdržel básník za sbírky Blížíme se ohni a Gordická hlava s přihlédnutím k celoživotnímu dílu Cenu Jaroslava Seiferta, udělovanou Nadací Charty 77 za významnou a osobitou literární tvorbu. Jeho životní dílo bylo roku 1996 oceněno také Státní cenou za literaturu. Ve stejném roce obdržel Cenu města Mostu za básnickou tvorbu vztahující se k tragickým osudovým momentům města Mostu, kdy bylo staré město likvidováno.
Emil Juliš nebyl jen básníkem. Měl vždy mnoho přátel mezi malíři a výtvarným uměním se čas od času sám prakticky zabýval. Nejčastěji to byly koláže, jeho osobitými výtvory jsou objekty v podobě pomalovaných kamenů. Emil Juliš svá díla několikrát vystavil. V letech 1970 až 1972 se zúčastnil kolektivní výstavy experimentální poezie v Amsterodamu, Stuttgartu, Norimberku, Antverpách, Liverpoolu, Oxfordu. Své fototexty, koláže a obrazy vystavil v Litvínově (1987), Mostě (1988), v Ústí nad Labem (1989) a v Lounech (1995, 1999).
V souvislosti české a evropské experimentální poezie druhé poloviny 20. století zaujímá Emil Juliš postavení značně specifické. Zůstával vždy stranou pevnějších či volných seskupení a na rozdíl od básníků, jako byl Ivan Wernisch, Pavel Šrut a Petr Kabeš, nepotlačoval významovou stránku verše a věřil v osobitou výpověď poezie. Od většiny prací experimentálního proudu se Julišovy básně odlišují spojením přísného matematického algoritmu, určujícího kombinace veršů a slov v básni, a silného významového zatížení příznačného pro tradiční typ poezie: lyrismu, patosu a existenciální tematiky. Obě poetiky se u něho vzájemně doplňovaly. V Julišových verších se často setkáváme s hledáním podstaty lidství, se snahou o co nejniternější výpověď o tomto světě, s hledáním co nejpřesnější odpovědi na otázky lidské existence. Básník a překladatel Karel Milota charakterizuje Julišovu tvorbu takto: „Je to dílo, jež připomíná mohutný monolit s jednotlivými plochami rozdílně strukturovanými a opracovanými, ale z téhož kusu kamene.“
V roce 2007 vydalo nakladatelství Dybbuk Julišův vlastní výbor z poezie z let 1965 až 2005 pod názvem Pod kůží. Básně, které autor považoval za důležité, určující, zásadní, rozdělil do osmi částí podle doby vzniku, v osmé je poezie z poslední doby, některá dosud knižně netištěná. Výbor doprovodil ilustracemi výtvarník Jiří Kubový. Titul byl v červnu 2007 nominován na Cenu Josefa Škvoreckého, kterou vyhlašuje Literární akademie.
zdroj - www.mesto-most.cz, zpracovala Mgr. Petra Trojnová, historička města, prosinec 2007, abART 2012/07