Bohuslav Martinů

* 8. 12. 1890, Polička (Svitavy), Česká republika (Czech Republic)
28. 8. 1959, Liestal, Švýcarsko (Switzerland)
composer

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Pocházel z rodiny obuvníka a pověžného Ferdinanda Martinů, narodil se ve věžní místnosti kostela svatého Jakuba v Poličce. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906–1910, prošel dvěma odděleními – studium hry na housle přerušil a přešel do oddělení varhanního, kde se vyučovalo skladbě. Ani toto studium nedokončil. V letech 1920–1923 působil jako houslista v České filharmonii a jako úspěšný skladatel. V letech 1922–1923 se stal žákem Josefa Suka na mistrovské škole pražské konzervatoře.
Od roku 1923 žil dlouhodobě mimo svou vlast, nejprve v Paříži, kam získal ministerské stipendium na studia u skladatele Alberta Roussela. Obdivoval od mládí francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Hudba Paříže se po roce 1920 změnila. Impresionismus přestal vládnout hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který mu ukázal moderní návaznost na folklorní východisko. Ve třicátých letech svou techniku svazku s domácími lidovými zdroji uplatnil zvláště v řadě scénických skladeb, počínaje baletem se zpěvy Špalíček. Úspěchu se dočkala i jeho tvorba inspirovaná rag-timovou oblastí, zejména v baletu Kuchyňská revue nebo v opeře Tři přání. Celý život se snažil být skladatelem širokého tvůrčího záběru. Výrazně jej ovllivnil novoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala východiskem pro řadu nových děl. Po podepsání Mnichovské dohody a vypuknutí druhé světové války se octl v nedobrovolné emigraci. Hlásil se do zahraniční českoslovenbské armády, ale pro vysoký věk nebyl přijat. Na texty Jiřího Muchy s využitím biblických předloh zkomponoval Polní mši, kterou připsal Československým dobrovolníkům na francouzské frontě.
Jeho klíčovým scénickým dílem třicátých let se stala „opera – sen“ Julietta. Předloha (Georges Neveux) jej vedla do iracionálního světa představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. Vstup Julietty na scénu svázal s harmonicky neobvyklým spojem dvou akordů, který se pak stal v řadě jeho dalších skladeb nápadným znakem a originálním myšlenkovým dědictvím Julietty.
V roce 1926 se seznámil s Francouzkou Charlotte Quennehen (1894–1978), s kterou uzavřel sňatek v roce 1931. Po obsazení Francie manželé Martinů emigrovali v roce 1941 do USA, kde zůstali až do roku 1953 (s krátkými návraty v období 1955–1956). Ve Spojených státech usiloval o nový lyrismus. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v jeho tvorbě stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotou a především nedefinovatelnou „českou aurou“ připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka. V padesátých letech vytvářel díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou Symfonie č. 6 Symfonické fantazie a průzračné dílo Fresky Piera della Francesca, v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, „pozdravy domů", které upoutávají jednoduchostí a čistotou výrazu. V posledních letech svého života se bez přehnané sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v „Eposu o Gilgamešovi“ a také v instrumentálních skladbách, jako jsou symfonické „Paraboly“ a Koncert č. 4 pro klavír „Inkantace“. V pozdním období vyslovil myšlenku, která pro lidstvo 21. století stále více nabývá na významu:
"Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba."
V roce 1946 vyučoval na Berkshire Music School, kde utrpěl těžký úraz, jehož následky pociťoval až do konce života. Po tragické smrti Jana Masaryka (1948) opustil od myšlenky na návrat do Československa a zůstal v emigraci. Byl jmenován profesorem skladby na Princeton University v New Jersey (1948–1951), vyučoval na Mannes College of Music v New Yorku, převážně v období 1948–1956. V roce 1952 získal americké občanství.
V roce 1953 mu bylo uděleno stipendium od Guggenheimovy nadace, které mu umožnilo opustit USA a komponovat v klidu v Evropě (Nice). Od té doby žil převážně ve Francii, Itálii a Švýcarsku. Byl zvolen členem amerického National Institute of Arts and Letters (1955), krátce vyučoval na Curtis Institute ve Filadelfii a opět na Mannes School of Music v New Yorku, než se definitivně vrátil v květnu 1956 do Evropy, kde vyučoval jako "composer in residence" na Americké akademii v Římě. V roce 1957 opět obdržel stipendium od Guggenheimovy nadace. Přátelé z dob třicátých, Paul a Maja Sacherovi, pozvali manžele Martinů na sklonku skladatelova života k sobě na Schönenberg poblíž Basileje natrvalo.
Zemřel 28. srpna 1959 v nemocnici ve švýcarském Liestalu a byl pohřben na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle své ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a jednou ze tří součástí Městského muzea a galerie Polička je Centrum Bohuslava Martinů.
cs.wikipedia.org, 26.10.2019