Myslím, že moje "umění" vzniklo...

type of document: podřazený dokument
parent document: Eva Kmentová: Kresby a plastiky
imprint date: 1980
number of page: 1
page: 3
language: český

notes:
-
Myslím, že moje „umění" vzniklo asi tak v šestém až dvanáctém roce mého života. (Pak mi to trvalo asi 30 let, než jsem se k němu „propracovala" zpátky.) Měla jsem štěstí, žila jsem na venkově. Byla jsem sama na bílých zamrzlých plochách rybníků. Ticho, jen stopy od mých brusli nebo lyží. Otisky ptačích stop. Ticho, když se sypal sníh se stromů - jako závoje. Bylo několik chvil, které si ostře pamatuji. Nevím, co jsem si myslela, asi nic, ale bylo to takové velké, plné, všeobjímající, až do neskutečna. Snad velká dětská radost, nebo spíš tušeni něčeho krásného. - Měla jsem svoje oblíbené stromy. Stála jsem u nich a dívala se do korun. Znala jsem suky s pryskyřici. Neminula jsem jedno smetiště, abych nehledala „poklady" - barevné střípky. Do školy jsem chodila cestou přes les - louže byly moře, pramínky řeky. Vůně trávy, petrklíče pod sněhem. Chodila jsem ráda bosa. Volnost. (Díky babičce mnoho ohromné volnosti.) - Kreslení mě bavilo jako každé dítě, ale nijak zvlášť. Maminka mi někdy předkreslovala různé květiny a já je obmalovávala. Táta sochař, doma sochařská hlína. Ale ani ta mě nelákala. Rozhodla jsem se ale, že půjdu na „řezbárnu" v tátových šlépějích. Modelovala jsem podle sádrových modelů ucho, hlavu madony a jiné. Byla to otrava. Nic vlastního mě nenapadalo. Táta byl výborný kantor. Na řezbárně byla pohoda. Byl odchovancem secese a bohužel k „modernímu" umění neměl vztah, což bylo v celé rodině. A tak jsem byla naprosto nevědomá a ještě výstava Kupky, již v mé dospělosti, byla pro mě šok. Táta ale nosil domů často cizí časopisy o architektuře (vily, zahrady, zařízení) a to jsem prožívala intenzivně. - Myslela jsem, že budu dělat nějaký umělecký průmysl, moc jsem si s tím hlavu nelámala, měla jsem různé ctitele a zájmy, hlavně tělocvik a jazz. Jen jedno bylo jiné. Asi od čtrnácti let jsem začala malovat malé obrázky pastelkami. První byla cesta a stopy, jak odcházejí. Bylo léto, odpoledne a ze svého dívčího pokojíku jsem se dívala na les. Pak se mi začaly skutečné krajiny a věci objevovat jako obrázky. To mi vydrželo vlastně úplně beze změny do doby dospělosti. To byl můj přirozený, pečlivě schovaný svět.
Na Umprum jsem se dostala k prof. Nušlovi. Modelovali jsme náramek, nebo otvírák na konzervy třeba půl roku. Byla jsem nešťastná. Po dvou letech mě vzal do školy prof. Wagner. Ta škola mě přitahovala, nevím proč (že by osud?). Vzpomínám si silně na klausury. Měli tam v nikách všelijaké „volné sochy" či co vlastně. Tehdy začalo moje životni štěstí. Dál jsem dělala všelijaké hroznosti, ale kolem mě to bylo jiné. Janouškovi, Chlupáč, Palcr. Olbram. Konečně poznáváni opravdického zájmu a řečí kolem vlastní práce, kolem umění. Než jsem stačila něco pochytit - sorela. Profesor, žáci, práce, všechno otrávené. To byl můj start do „volného uměleckého života". Dělala jsem portrétní hlavy, líbil se mi římský portrét. - První reprodukce z ciziny: Marini, Manzu. Silně na mě působily (dělám Ženu na bedně a další). Vstup do Trasy - objevení Légera skoro jako výtvarná bible (dělám Stromy za oknem a 3 stromy). Tady byl asi začátek trochu jiného pohledu na svět. Trasovní schůzky s věcmi, hájení strohé věcnosti a kubismu. Inspiruji mě Picassovy hlavy, napnuté objemy. Máme s Olbramem společný atelier. Nevědomky se ovlivňujeme a nemůžeme najít svou cestu. Dostávám atelier v Kalinince, „Doupě". Tam začíná moje „sochařské štěstí". Místnosti jsou plné odloženého nábytku a po rozřezání a rozštípáni vznikají nejrůznější poetické tvary, připomínající postavy, kusy krajin. Začínám je otiskovat do hlíny a odlévat do betonu. Je to vlastně přesný odlitek a přitom je to kopec s kříži, krajina, terč. Zelená a modrá barva - nebe a tráva („sochařka krajinářka!?). Otisknu svoje ruce, chodidla, rty, dlaně, které jsou motýlem, čelo, prsty. Pohybuji se v mikrosvětě sebe, svého těla a věcí, co mě obklopují. Všední věci začínají mít význam. Prázdná nika na schodech, (Opuštěné prostory), zatažená záclona, prostěradlo po noci. Hlouběji se mě dotýkají setkání s lidmi. Dotknutí. Radost i bolest. - Je volnější šťastnější doba, cesty do ciziny, seznámení s věcmi a myšlením, s věcmi, které se dějí ve světě. To všechno mě asi „formuje", ale nevzpomínám si na nic konkrétního. Kdybych měla říci, kdo mě nejvíc ovlivnil, byl by to asi Zbyněk Sekal. Jeho „Konec lesa" nebo „Hruď". V Polsku dělá odlitky z těl Alena Szapoczniková, ale ty mi jsou vzdálené svou dramatičnosti. Stěhuji se na „Stodolu". Tady jsou mi listy ořechu, trávy a mraky ještě blíž. Za velkým oknem je obloha každou chvíli jiná. Jsem tam celé dny sama - v tichu. Začínám stonat a dělám víc kresby a lehké věci z papíru. Bílá barva. Papír je bílý a poddajný. Zmačkáním se zlidšťuje. Je to dál svět mého nejbližšího okolí, mých malých setkání.
Dopis Evy Kmentové Jindřichu Chalupeckému z konce února 1980

Myslím, že moje "umění" vzniklo...

Myslím, že moje "umění" vzniklo...