Vladimír Drápal Lábus

* 27. 3. 1964, Louny (Louny), Česká republika (Czech Republic)
musician

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Hudební vydavatel a publicista Vladimír Drápal se narodil v roce 1964 v Lounech, přičemž má ještě o dvanáct let mladšího bratra Tomáše. Po základce, na níž v podstatě strávil celá sedmdesátá léta, absolvoval na začátku osmdesátek Střední technickou zemědělskou školu v Žatci. Už tehdy se jevil jako kontroverzní jedinec, zejména provokoval svými nadměrně dlouhými vlasy. Jeho třída pak kvůli němu ani nesměla mít maturitní tablo, neb se odmítl na fotografování ostříhat. Po ukončení střední školy pracoval jako agronom v ACHP, posléze jako dělník na vykládce vagonů v elektrárně Počerady.
Žít „undergroundově“ ale začal drahný čas předtím, už ve druhé polovině sedmdesátých let: přibližně v jeho třinácti se k němu od staršího spolužáka dostala magnetofonová kazeta skupiny Umělá hmota.„Tehdy jsem zaslechl hudbu, která mě skutečně oslovila navždy, předtím jsem poslouchal stejně jako všichni kolem mě Deep Purple, Black Sabbath a vrcholem byly pomalované obličeje Kiss – protože ty naše rodiče štvaly nejvíc.“ (pozn. Vl. Drápal). A vše se úplně změnilo, když v tehdejší československé televizi zhlédl dokument „Atentát na kulturu“. Neboť v něm nejen slyšel muziku, ale také viděl dlouhovlasé mladé muže, kteří ji provozovali. Okamžitě věděl, že v téhle zemi existují lidé, ke kterým patří – nalezl svůj kmen.
Přes různé peripetie „máničky na maloměstě“ a návštěvy hospod Zastávka, Slávie, Sklípek, Soudek atd. ho to ale brzo přestalo bavit. Žvanění u piva a nadávání na bolševika ho prostě neuspokojovaly. V Žatci pak navázal úzký kontakt s „opravdickým androšem“, což byl písničkář Zelí (vl. jm. Jiří Zelenka) a jeho kapela É Ucho Debil Accord Band (později přejmenovaná na Orchestr Bissext). Následovalo ježdění na různé undergroundové akce, kterým Vladimír úplně propadl – každý víkend trávil někde jinde. Tehdy to ale tak fungovalo: „V každém městě bylo hnízdo vlasáčů, s kterýma ses vždycky rád viděl a kde fungovalo upřímné a otevřené přátelství. Protože s ‚normálníma‘ lidma sis neměl co říct.“ Hodně kamarádil s partou z Kladna, kterou poznal na svém „iniciačním“ koncertě: Svědek (vl. jm. Milan Padevět) s kapelou Křížový výslech hráli někde na vsi a mladý Drápal si tam připadal úplně jak v ráji; navíc to byla kapela, která měla známé opravdu po celé republice. Tam také vznikla i Vladimírova přezdívka Lábus v odkazu na roli herce Jiřího Lábuse v Mimikrách, jednoho velmi pomotaného dílu z nechvalně proslulého seriálu „30 případů majora Zemana“.
V tom čase už pak v Lounech v podstatě jen přespával a víkendy trávil na cestách za spřízněnými blouznivci, anebo jel po práci za androšskými máničkami do pražských hospod: do Betlémské kaple, do Smíchovského sklípku, k Modré štice, do Blatničky… „No, a pak jsem potkal Čuňase – v metru, měl na sobě svetr Vokno – a tím jsem vstoupil do první underligy. Začal jsem dělal distribuci Vokna, napsal do tehdy se rodících Voknovin, začal chodit na Klamovku, kde jsem se seznámil s Mejlou a Plastikama a … a bylo zaděláno.“ Následně šel v Lounech Lábus od výslechu k výslechu, občas vyfasoval CéPéZetku (celu předběžného zadržení), byl na něj založen signální svazek s krycím jménem „Lábus“ a od roku 1988 byl evidován jako „nepřátelská osoba“.
Coby nadšený androš ale pokračoval dál – rozšiřoval nahrávky na kazetách, Infochy, Vokno, stýkal se se spoustou lidí, hrál po hospodách na kytaru tzv. „zakázané“ písně (občas s Janem Tomešem, bratrem slavného emigranta Jindřicha), organizoval koncerty, na jeho vlastní svatbě mu hráli například právě Svědek a Orchestr Bissext. Jezdil na každý koncert Půlnoci, na každý soukromý festival či akci, o níž se dozvěděl. Dnes k tomu poznamenává: „Takhle jsem mohl žít klidně pořád a úplně mě to naplňovalo. Dobré bylo, že režim už rezignoval na ‚převýchovu‘ a měl jsem v tomhle smyslu pokoj – nemusel jsem chodit k volbám, na oslavy 1. máje, na školení, hlasovat o rezolucích. Na druhou stranu jsem měl štěstí, že mě nestihli zavřít.“
Po roce 1989 se jako mnozí další lidé z undergroundu na čas včlenil do nově vznikajících státních struktur: Chvíli „dělal kulturu“ pod městským úřadem, psal do místních novin, byl v prověrkové komisi StB, odseděl si čtyři roky v městském zastupitelstvu. V té době už také vychovával syna Ondřeje. A užíval si svobody: cestoval, kalil, organizoval koncerty všech možných kapel, zejména těch undergroundových, založil si obchod s CD a knihami, později pracoval v soukromém kině. Ženil se (po manželkách Jolaně a Gabriele, je nyní šťasten s Věrou). A zároveň psal: hlavně do androšského magazínu Mašurkovské podzemné, které v Troubkách založil Pavel Komínek ještě za hluboké totality, a potom také do „běžných“ časopisů, jakými byly (a jsou): UNI, Rock & Pop, Vokno, Revolver Revue, Xantypa, ale stále jako věrozvěst nezávislého umění… V roce 1996 založil v Lounech klub Podivuhodný Mandarín, následně rock klub Opera. V roce 2003 vyhrál výběrové řízení na ředitele městského Vrchlického divadla, kde pracuje zatím dodnes, aniž by přitom rezignoval na „máničkovství“.
Z čehož vyplývá, že se ve svém druhém paralelním životě stále pohybuje v undergroundu. Nejzásadnějším je pro něj v tomto ohledu rok 2001, kdy vzniklo hudební vydavatelství Guerilla Records, specializující se na tuzemský underground. Důvod vzniku Lábus komentuje jednoznačně: „Tehdy bylo takové vakuum, protože většina z těch známějších nahrávek vyšla začátkem devadesátých let – a pak, když underground přestal být komerčně atraktivní, toho moc nevycházelo. A já přitom znal – a v archivu ostatně měl už tehdy – celou řadu kapel, které stály za vydání. Pojil mě s nimi nejen vztah na bázi přátelství, ale skutečně jsem jejich tvorbu obdivoval a byla pro mě důležitá. A tak jsem založil vydavatelství.“
A zaměřil se v něm na český underground: pod markou Guerilly Rec. se náhle začaly mezi máničkami objevovat cédéčka skupin a interpretů jako třeba (bráno abecedně) Aktual, Aku Aku, Bílé světlo, Blahobeat, Brabenec & Karafiát, Bratři Karamazovi, Činna, Děti kapitána Morgana, DG 307, Do Shaska!, Domácí kapela, Jaroslav Erik Frič, Hally Belly, Houpací koně, J.H.Krchovský & Krch Off Band, I.M. Jirous, Josef Klíč, Milan Knížák, Koonda Holaa, Libor Krejcar & Tamers Of Flowers, Kvartet Dr. Konopného, MCH Trio, O.P.N., Odvážní bobříci, Orchestr Bissext, Píča, Plastic People of The Universe, Posádková hudba Marného Slávy, Pro pocit jistoty, Půlnoc, Skrytý půvab demokracie, Slum, Špinavý nádobí, Umělá hmota, Uragan Andrew & The Reggae Orthodox, Dáša Vokatá, Z jedné strany na druhou, Pavel Zajíček, Závodnička 5, Žabí hlen, včetně DVD filmů s Egonem Bondym, dokumentu o skupině The Dom, Morgensternova filmu „Rok bez Magora“ a knih Viktora Haita. Dosud ve vydavatelství vyšlo na 115 titulů, což je ohromující počet.
Zároveň nepřestával organizovat koncerty, třeba tzv. „Lábusovky“, které pořádal (a pořádá) u příležitosti svých narozenin, ale realizoval i řadu koncertů v proslulých pražských klubech: v Paláci Akorpolis, ve Vagonu, v Kaštanu na Břevnově, v Lucerna Music Baru, v HooDoo clubu, u Vystřelenýho voka, sedmdesátiny Sváti Karáska na Baráčnické rychtě nebo sedmdesátiny Vráti Brabence v klubu Pilot ve Vršovicích atd. atd. V této souvislosti je třeba připomenout ještě dvě velké akce v pražském Divadle Archa. V roce 2011 proběhl dvoudenní festival pod názvem „Pocta českému undegrourndu/10 let Guerilla Records“ (vystoupili na něm Milan Knížák & Aktual, DG 307, The Plastic People of the Universe, Umělá hmota, Libor Krejcar & zvukové těleso Tamers of Flowers, Aku Aku, Odvážní bobříci, J.H. Krchovský & KRCH-OFF, Půlnoc a další) a v roce 2012 „Pocta českému undegrourndu II. – Pocta Magorovi“ (zde se představili třeba obnovení Psí vojáci, znovu Plastici, DG 307 a proběhla předpremiéra filmu Olivera Maliny-Morgensterna „Rok bez Magora“). Další „Pocta českému undergoundu III. - Magorovo Vydří v Arše“ proběhla v listopadu 2014 – byla to zejména jakási vzpomínka na koncerty v Jirousově stodole v Prostředním Vydří. Lábus: „Ostatně Magor mi šel na svatbě za svědka, takže vše je stejně skrze srdce propojeno.“
Vladimír „Lábus“ Drápal dodnes svou vydavatelskou a organizační činností, podporou nezávislého umění, neustálou občanskou aktivitou, svými jasnými postoji v naší rozkolísané společnosti, představuje jeden z pilířů tuzemského undergroundu.
ceskatelevize.cz, 2016/06/06








notes:
Odkaz. forma
Drápal, Vladimír "Lábus", 1964-
Lábus, 1964-
Drápal, Vladimír, 1964-