Fučíkovo memento

subtitle: revolverrevue.cz

type of document: www
parent document: bubinekrevolveru.cz
imprint date: 2015/01/22
language: český

web: http://www.revolverrevue.cz/viktor-karlik-fucikovo-memento

notes:
-
Na začátku tohoto roku uplynulo sto patnáct let od narození a loni v létě třicet let od smrti literárního kritika, esejisty, editora, překladatele, nakladatele a samizdatového vydavatele a vězně totalitního režimu Bedřicha Fučíka (4. ledna 1900 – 2. července 1984). Je příznačné, že tato výročí proběhla takřka bez zájmu současné literární a kulturní veřejnosti i médií. Revolver Revue uspořádala při této příležitosti anketu, která vyjde v příštím, jarním čísle. Dnes čtenářům Bubínku RR přinášíme jednu z odpovědí.
RR
Poprvé jsem jméno Bedřich Fučík slyšel tuším od Josefa Topola na začátku osmdesátých let. Tehdy pro mě bylo samozřejmé, že většina skutečných osobností kultury a jejich dílo nebyly přítomny ve veřejných knihovnách, oficiálním tisku, v knihkupectvích, galeriích, natož v děsivé Československé televizi.
Výraznou stopu ve mně zanechala zmínka o jeho smrti v Magorových Labutích písních. Nevím proč, ale bylo to pro mne až fyzicky představitelné, jaké to je, když se v komunistickém vězení člověk dozví o smrti někoho blízkého, někoho, koho si vážil. Složitá cesta zprávy ze světa „venku“ do valdické „díry“. „Pokaždé když jsem v klauzuře / někoho zavřou a někdo umře / teď Bedřich Fučík má kmotra Benka / membrána ráje chvěje se tenká“. Kromě toho, že sbírka obsahuje tuto báseň, je její třetí oddíl, Magor d'or, Bedřichu Fučíkovi věnován.
Pak se pro mě shodou životních okolností stal život Bedřicha Fučíka o mnoho víc konkrétním přes jeho nejbližší příbuzné. A také přes knihy, které mu začaly po roce 1989 vycházet i mimo samizdat. Později také díky Sakově Životu na vidrholci nebo knižním vzpomínkám Roselyne Chenu Žít svobodně je umění a díky Listovním příležitostem – dopisům B. F. Mojmíru Trávníčkovi (který byl spolu s Vladimírem Binarem editorem Fučíkova díla).
Jak člověk stárne, začíná víc oceňovat ty, kdo ani ve vyšším věku nepřestali pracovat, a to tak, že za sebou zanechají celoživotní dobré dílo. Mládí má v sobě energii zahrnutou, ale neztratit ji s přibývajícími léty a ještě ji dávat druhým, nerezignovat, nezpohodlnět a nezhloupnout umí málokdo.
Když B. F. po devíti letech pustili z kriminálu, bylo mu šedesát. V následujících letech se vzdor věku a poničenému zdraví postupně pustil nejen do budování rodinného domu a zahrady ve Šrobárově ulici, ale současně i do organizační, redakční, editorské a autorské práce – po krátkou dobu znovu v nakladatelství Vyšehrad, především ale v rámci samizdatové kultury –, což činil až do své smrti v osmdesáti čtyřech letech. Výrazného partnera v pojetí samizdatové kultury nalezl ve svém zeťovi Jindřichu Pokorném a společně obývaný dům proměnili v jedno z center pražského samizdatu. B. F. se pravidelně také scházel s řadou lidí, mnoho z nich spolu se svou ženou Jitkou, překladatelkou, hostil ve svém domě, věnoval jim svůj čas. Třeba i několikrát v týdnu. Patřili mezi ně i mnozí výrazně mladší, odtud plyne i můj iniciační zážitek – líčení Josefa Topola. Takřka na koleni přitom během normalizace připravil samizdatově, především ve spolupráci s Vladimírem Binarem a Mojmírem Trávníčkem, k vydání dílo Demlovo, Zahradníčkovo, Čepovo a dalších. Editorské angažmá B. F. v samizdatu nemá v jeho generaci (nar. 1900) zřejmě obdoby. Kdybychom jen toto Fučíkovo editorské dílo převedly na dnešní grantové rozpočty a nároky žadatelů, nechal nám zde práci v hodnotě stovek tisíc. Bohužel však nenašel následníka, který by se o všechny tyto edice a „jeho“ autory a koneckonců i o celé dílo jeho samotného důsledně staral i ve svobodných poměrech, jichž se on sám už nedožil.
Když dnes kolem sebe vidím většinové kulturní paradigma, které na jedné straně tvoří úpadek včetně strachu na všechny způsoby, a na straně druhé ony granty, tak si říkám, že by se dalo mluvit o Fučíkově mementu: Všichni místní opatrníci (termín Jindřicha Pokorného), líní fňukáči, připodotýkači či „lidé velkých příprav“, řečeno s Jiřím Kolářem, jsou v jeho světle neuvěřitelně trapní.
Fučíkovo memento bych se odvážil shrnout jako pracovitost bez jakéhokoli ohledu na nevýhody, zato s všudypřítomným ohledem a citem pro to, co je v dané situaci třeba, jako službu umění, kultuře a lidem coby životní postoj a současně jako schopnost smysluplně na tomto světě trávit čas s druhými. Nejenom v tom je ovšem Bedřich Fučík inspirací a příkladem.
Kdyby někdy v budoucnu někoho napadlo udělovat cenu po něm pojmenovanou, měla by její ustanovení a pravidla předejít tomu, aby se laureáty nemohly stát žádné osoby, které by byly spíš karikaturou Fučíkovy osobnosti a odkazu (tak, jak se bohužel stalo v případě některých držitelů například Ceny F. X. Šaldy, Fučíkova učitele).