Výstava Dům, tělo, srdce čeká od diváka otevřenost

Antony Gormley: Domov, 1994, olovo, keramika, sádra, 65 x 550 x 110 cm, foto Pavel Wellner

Výstava Dům, tělo, srdce čeká od diváka otevřenost

subtitle: Padesát současných výtvarníků vystavuje svá díla ve Veletržním paláci

type of document: podřazený dokument
parent document: Lidové noviny
imprint date: 2000
page: 26
language: český

notes:
-
Ve Sbírce moderního a současného umění Národní galerie v Praze se sešlo přes padesát výtvarníků narozených mezi lety 1942 a 1971.
Ředitel vídeňského Muzea moderního umění Lóránd Hegyi vybral umělce z Evropy, USA a Jižní Ameriky a přivezl do Prahy vyrovnaný soubor současného světového umění.
Výstavu Dům, tělo, srdce je třeba vnímat jako celek. Od diváka nevyžaduje žádné odborné znalosti, ale něco podstatnějšího - nepředpojatost a maximální otevřenost.
Člověk je zranitelná bytost
První patro Veletržního paláce je pro tak velkou a zajímavou podívanou jako dělané, prostor funkcionalistické stavby současná díla umocňuje. Výstava s podtitulem Konstrukce identit se pokouší vymezit situaci jedince v dnešním světě. Dům je útočištěm těla, tělo příbytkem duše, člověk zranitelná bytost obdařená nejen rozumem, ale i srdcem (citem), schopností empatie.
Většina prací vznikla ve druhé polovině 90. let, nejstarší je Zástěra (1975) Birgit Jürgenssenové. Podivný kovový předmět: působí jednoduše a přitom tajemně, černobílý sporák stylizovaný jako oblečení nabízí množství výkladů, vypadá jako skutečná ochranná pomůcka nebo divadelní kostým. Plotna ironizuje ženský úděl, symbolizuje funkci ženy, její poslání. Symetrická Zástěra připomíná tělo, dvě plotýnky potom mohou být oči (prsy), otevřená trouba s pecnem chleba ústa (pohlaví).
„K významným fenoménům poslední dekády století je nutno přičíst, že se v něm přihlásilo o slovo nebývalé množství ambiciózních autorek, jež se zabývají tělesností a tematizují emocionální, mentální a psychické stránky ženské senzibility. Nezapomínají přitom ani na podvracení různých tabu, zejména sexuality." Katarína Rusnáková.
Katarzyna Kozyra natočila v roce 1997 v ženských lázních skupinu žen ve chvílích naprosté intimity, „stav jejich nahoty, když se nikdo nedívá". Jako kdyby ale nedůvěřovala obrazovému záznamu, reálné záběry prokládá známými uměleckými díly s podobným námětem, reprodukcemi Rembrandtových, Ingresových, Degasových nebo Renoirových obrazů.
Parte jako reklama
Podle Lóránda Hegyi se umělecká výpověď dnes vrací k „osobnějším, biograficky ovlivněným výpovědím, které zahrnují kromě prvků ze soukromých životů autorů i širší sociokulturní souvislosti".
Nevelký objekt s blikajícími neony se česky jmenuje Nekrolog, ale dílo Gideona Gechtmana potřebuje bližší vysvětlení. Nejde totiž o posmrtnou vzpomínku, ale o autorovo úmrtní oznámení. Umělcovo fiktivní parte se stalo živou reklamou na jeho umění.
Nejistoty novodobých kočovníků
Dům nadále zůstává symbolem bezpečí, i když se denně (především díky televizi) můžeme přesvědčit o zranitelnosti a pomíjivosti lidských obydlí. Zůstává na stejném místě, do domu (pokud stojí) je možné se vracet.
S domovem to je složitější, úspěšní výtvarní umělci jsou novodobými kočovníky. Přímo na mís¬tech velkých výstav, přehlídek a bienále vytvářejí pomíjivá díla i trvalé realizace, pracují v pronajatých ateliérech, zúčastňují se sympozií a workshopů, jako nomádi putují za vidinou bohatých pastvin, hledají území oplývající mlékem a strdím. Žádná jistota dále neexistuje, nejsoukromější (nejtajnější a nejtajemnější) prostor (dům) člověka je až uvnitř, za hranicemi lidského těla. Hranice tělesnosti se proměňují, určují je dobové zvyklosti, morálka, konvence, vztah mezi uvnitř a vně je neustále obnovován a opět narušován.
Domov (1994), plastika Antonyho Gormleye (1950), asi nejlépe přibližuje téma expozice. Na zemi na zádech ležící olověná mužská postava, hlava schovaná pod keramickým domem. Stavba se sedlovou střechou vypadá jako lidský obličej. Má oči oken, ústa dveří, uši. Není útočištěm, ale jediným opravdovým vlastnictvím, domovem snů, myšlenek a vzpomínek.
Nad klasickými formami (socha, malba) převládají nová média - objekty, instalace, fotografie, videoumění. Většina prací proto nepůsobí fyzicky, ale dematerializovaně, téměř odcizeně, jako vypreparované pocity a ideje. Funkce těla se nezměnily, jenom jsou v dnešní době (pyšnící se otevřeností a pluralitou), překrývány novými konvencemi, nejrůznějšími (reklamními, kulturními) nánosy.