Vnímání smyslu života prostřednictvím tvůrčí práce

subtitle: kulturní-noviny.cz

type of document: www
parent document: kulturni-noviny.cz
imprint date: 2022/01/17

web: https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2022/02-2022/vnimani-smyslu-zivota-prostrednictvim-tvurci-prace

notes:
-
Rozhovor s malířem Bořivojem Pejchalem.
Zaujetí tvorbou v každodenním střetu s následky úderů osudu jsou v posledních letech rysy života malíře Bořivoje Pejchala (* 1953, absolvoval Vysoké učení technické v Brně a Školu výtvarného myšlení Igora Zhoře).
Zhruba před dvaceti roky se uvedl exaktními kompozicemi s připodobněním jednotlivostí z přírody mandal. Realitu transformuje v malířských otiscích uvažování a emocí. Častá jsou seriální geometrická zobecnění včetně minimalistického lineárního rytmu vinohradů. Ale začátkem prosince 2019 se Pejchalova existence rázem převrátila. Přišel čas fatálních souvislostí.

Mezi vašimi přáteli a příznivci se před dvěma roky rozletěla zpráva děsivého obsahu, až k nejzazší hranici. Teď už jste s to o tom hovořit.
První prosincové úterý 2019 mne postihla mozková příhoda. Postižení bylo slabé, sám jsem dojel autem do nemocnice. Za pár dnů došlo k prudkému zhoršení, ochrnutí levé strany těla, ztratil jsem řeč a schopnost polykání.
Podstoupil jsem mozkovou operaci, pak dvouměsíční rehabilitaci s učením mluvit, chodit, hýbat rukou. Další měsíce ve specializovaném léčebném zařízení. Bolavá dřina, ale výsledek stál za to. Byl jsem, jak se říká, skoro v cajku. Dokonce jsem mohl sednout na kolo, to jízdní.
Ale v půlce dubna 2020 jsem z kola spadl a zlomil si krček kyčelního kloubu. Dostal jsem nový kloub, titanový. Následovala měsíční lázeňská rehabilitace, žel bez zlepšení. Čím to, řekl až rentgenový snímek. Potrefila mne osifikace, tak se tomu říká. Cosi mně vrůstalo do svalu, bránilo pohybu. Takže vše začalo nanovo, ale jinak. Zákaz cvičení, zákaz rehabilitace a čekat rok, teprve potom bude možné osifikaci odstranit.
Nastalo peklo. Vydalo by na román. Nechodil jsem, sám se neoblékl, jen jsem ležel a koukal do stropu. Půlka těla necitlivá, mluvení hodně pomalé, zapomínání. Pozbýval jsem naději, topil se v depresích. Byly lepší dny, ale často hodně horší, nejlépe nikoho nevidět, s nikým nemluvit. Všem doma jsem dělal starosti. Rok. Operace dopadla dobře. V létě, už zahojený, jsem putoval do Kladrub. Den po dni rehabilitační námaha, ale po půldruhém roce jsem konečně šel po svých. Velice pomalu, ale šel.

Takže s tématem Kladrub se naše povídání, zatím s převahou vaše, přehouplo do radostnější části.
Součástí kladrubské rehabilitace je tvořivá práce. Dělal jsem většinou keramické kachle patnáct na patnáct centimetrů. Kdysi dávno, jako mladý amatér, jsem to už zkusil v kurzech v Dubňanech a Kunštátě. Glazování, aplikace oxidu manganičitého, točení na kruhu, to jsem snad i trochu uměl. Přesto kladrubské výsledky zprvu za mnoho nestály. Dobře mně šly barvy a kompozice, s tou jsem se nikdy nepřel. Uvyknutí třetímu rozměru přišlo později. Do možné míry fyzických a duševních schopností mě to chytlo. Vytyčený smysl – práce rukou i hlavou. Jen tak, osvobozeně, žádný závazek, pro radost. Se zodpovědností k svému tělu a duši.

Kladrubská arteterapie je tedy výbornou metodou.
Rozhodně. Proto mám své hliněné věci rád. Spojeny se stavy psychiky vyšly ze zvláštního mezičasu. Ale z hlediska výtvarné úrovně jsou přece jen začátečnické. Posudkům lékařů a rehabilitačních odborníků by mohly vyhovět, pro výtvarné kritiky nejsou.

Dokazují však, že autor zápolící s kondicí a s technologickými detaily v oboru sobě spíše nevlastním, má zřetelný cit pro materiál, skladebnost a sdělení myšlenky.
Musím ale přiznat, že při hnětení hlíny jsem se těšil na malování. V některých námětech jsem obměnil prvky z minulých obrazů.

Zkušebně jste maloval už před druhou ortopedickou operaci, ale s novou vážností, psal jste mně o tom, jste sáhl po štětci až po návratu z Kladrub.
Doma na podzim už jsem jakžtakž svedl malý obrázek. Natolik svedl, že mohl být podepsán. A přišly další. Vznikaly vlekle, s bolestmi, všechny pro radost.

Je příjemné vědět, že jste zpátky. Nové obrazy, se svou formátovou komorností, ale velkou duchovní silou, jsou formálně vaším oživeným signem.
Tak to asi bude. Cítím to. Ale je pravděpodobné, že zdravotně dosud nemám vyhráno. Teď o tom nechci mluvit.

Na závěr si všimněme nového označení použité techniky malování.
Roky jsem psal, že dělám kombinovanou techniku. To bylo správně, ale zároveň nicneříkající. Po novu je to jinak – reliéf a olejomalba na sololitu na plátně. Mohu prozradit i celý popis, jestli bude někoho zajímat. Na sololit nalepím malířské plátno, nanesu řídkou hmotu z několika složek, smíchanou s akrylátovým lepidlem, při tuhnutí ji modeluji, mohu do ní rýt. Po ztuhnutí přebrousím, natřu šepsem a maluji olejovými barvami, než zaschnou, vytírám je, případně vymývám terpentýnem, domaluji detaily, když jsou třeba, a přidám lazuru.