Fragmenty předsmrtné

author of the text: Stefan Żeromski
page: 126-128
imprint date: 1937
type of document: Subordinate Document
language: czech
parent document: Kvart, Sborník poesie a vědy

notes:

1
V mracích noci zmítala se moje hlava na podušce, a v ní přebíhaly myšlenky jako kroky pomateného člověka – jdou a vracejí se od stěny k stěně, bez konce, po jizbě bídy a nicoty.
Nejlepší soudruh i poslední přítel, sen, toulá se bosýma nohama kolem mého lože: sklání se nad stále střízlivou, nad stále otevřenou zřítelnici, a vzdychaje bolestně, odchází, tichne šumě svým šatem, tenčím nad vlákna pavučiny.
Přišla na mne strašná choroba: fysické utrpení duše. Změnil jsem se v bytost cizí sobě samému, nepobývající v své přirozenosti, zbloudilý ve vnitřním světě. Jsem světem, mně samému neznámým, hnusícím se lidského rozumu.Jsem světem,který se stal jenom sebou samým a utrpením, trvajícím až do konce.
Ty se mnou zůstaň!
Na tebe jsem volal kdysi, když ve dnech utrpení lidé počali ode mne odcházeti, jedni s lhostejností zdravou pro ně, ale jako důtky ke mně tvrdou, jiní se soucitem, jehož jsem nečekal, jiní s milosrdenstvím, které vylévá prameny slz, ale nemá síly odejíti – ale ti poslední, kteří šli za mnou
krok za krokem do výše utrpení, tak dlouho, než napolo odumřeli, bez síly i dechu, u mých nohou věčně stoupajících – tváří do prachu se svalili, líbajíce stopy mých kroků.
Hnus padl do mých očí, bloudících po zemi, se štítu hory muk. Krásný svět mé mladosti se změnil v písečnou vánici.
Bolí mě šelest listí, mučí mě vůně květů, trýzní mě pohled ranní a večerní zoře.
Slyšel jsem tichý šelest mrtvých hodin. Slyšel jsem bezhlasý krok zoufalství, kráčejícího ke mně...
Zachraň mne, ó Příteli duše mé!
Byl jsi se mnou uprostřed svistu olověných kulí, uprostřed výbuchů železných granátů, mezi blýskotem skloněných bodáků, v třeskotu šavlí i v trysku letící jízdy, kdy šílení hřebci se třesou a sténají a zdravý a pevný vojín se chvěje po celém těle.
Když hory olova se svalily na moje prsa, a ohně zaplály ve vlasech, cítil jsem Tě v očích, plných žluté tmy, jako přicházející světlo.
Když myšlenka nevyslovená, sama sebe vytvářející, jediná, strašná, nejstrašnější v životě: - Hle, umírám! - pronikla mou hlavou, poznal jsem Tě, ó Bratře, stojící u mé hlavy...
Tys vyvedl cháma z davu, který v děsu utíkal, aby se tváří v tvář postavil blížící se smrti. Tys vložil do jeho prsou nadlidskou mužnost, za ruku jsi mě zvedl se země.
Tys učinil Ty, kterýž jsi Bůh neboli Láska.
Proč jsi před věčností měl ten úmysl, proč jsi to učinil?
Proč ses ponížil až k mým ranám, vylévajícím hnisavou krev, až k záchvěvům a zbabělému krčení se těla, k odpornému utrpení, k strachu, rozsévajícímu mlčení, k potu, zalévajícímu čelo, i k ubožáckým slzám?
Proč jsi pokynem požehnání zahnal smrt a jedním pevným pohledem i jedním pohlazením utišil všechnu bouři muky?
Ty víš, Ty sám víš, jak živá prsa lačně vdechovala vzduch a procitlé oči vnímaly duši v doušcích svatou vůli.
Ty však víš, že lépe by bylo mé hlavě, kdyby ležela na zkrvavených kostech společného osudu...
Dnes, kdy uklidněný nečinně ležím, jenom snivá a ubohá tucha mluví mi o Tobě. Jsem jako tichá voda jezera, v níž se zrcadlí nebe svými oblaky, prudce letícími, i jasnou propastí blankytu. Ale jako odplouvají obrazy mraků po hladině jezera, tak mizí ona tucha z mé duše, a jenom tma, strašnější
než kdykoli, proniká jí až na samé dno,
Ó Bože, jehož paty jsem se dotkl zřítelnicí i ústy, v muce spálenými, ukaž ještě jednou střízlivým očím bytí svého všedního dne.
Vytrhni z prsou pochyby a úskočné myšlenky, které se vznášejí v kruhu k obzoru a vracejí se ne do mozku, ale do srdce a svalují se unaveným, těžkým balvanem – snad vzdechem.
Vytrhni ze srdce vzdech, který v něm leží, těžší než balvan – a dej mu odpočinouti u paty své, jako ve dnech horoucnosti jsi dovolil odpočinout výkřiku zoufalství.
Ty, který můžeš učiniti, cos učinil, vyrvi ze srdce nevěrnou myšlenku a vlij do něho požehnanou moc ticha a důvěry.
Nechť se ještě jednou rozradostním v jedné lásce společně s Tebou, nechť vyznám na Tvých prsou svou křivdu, nechť pozná mé srdce věčný pokoj na Tvém srdci, kterýž jsi Bůh neboli Láska...

2
Kdosi až k udušení, kdosi až do posledního úderu tiskne moje nešťastné srdce železnými pazoury, že by z něho krůpěje svatosti vytlačil.
Kdosi drží čistou onyxovou číši a sbírá do ní krůpěje.
Živé, řídce stékající krůpěje svatosti září v té číší.
Je tomu tak ve skutečnosti, nebo je to jenom ubohé blouznění prosťáčka?
Kdosi mi ukazuje to zde, to tam, včera i dnes, v celém dlouholetém mystériu mého života s láskou odpuštění.
Kolikrát moje hlava nad samým okrajem i perami propasti klesala v poslední únavě na požehnanou dlaň klidu a právě v lásce té dlaně spočívala!
O podivné, přepodivné, ó nepochopitelné, nevyzpytatelné zjevení!
Kolikrát v dlouholetém mysteriu svého života sténal jsem do noci, kolikrát jsem ležel na zemi, prose o lásku Osvícení!
Tys to – ó zoufalství! Či je to jenom moje ubohé blouznění prosťáčka?
Všechno možno vypátrat klidným pohledem rozumu, do všeho možno vstoupit čistým světlem logického důkazu, možno uzřít svou duši jako na dlani, stávající mimo tělo, bytující mimo mozek, ale Tebe není možno najíti světlem neomylného rozumu.