Krajina her

type of document: kniha
imprint date: 1967
number of page: (4, předsádky), 91, (5), vazba, přebal
dimensions [mm]: 170 x 125
edition: Edice současné poezie Cesty
part/volume: 87
language: český
version: 1.
prints: 900

NK ČNB: cnb000143371

notes:
Sbírka verbalistických veršů na přírodní náměty, v níž autor čtenáři prozrazuje (psáno bez interpunkce), že "mnohé básně této knihy jsou vytvořeny určitým způsobem opakování vět jejich prostupováním prolínáním jejich záměnami a obraty jejich variacemi je tak učiněno naprosto záměrně a důsledně a cílevědomě ..." (Slunečný proud řeky a šum vrboví / sladké šplounání se rozlévá pokožkou / pokožka sladké řeky šplouná / v šumícím rozlití slunečného proudu vrboví / vrboví slunečné pokožky šumící řeky se rozlévá / proudem sladkého šplounání ...)
nkp.cz
-
Čtvrtá kniha veršů Emila Juliše KRAJINA HER (Mladá fronta), patří s Kolářovým Vršovickým Ezopem k nejvýznamnějším příspěvkům té části české poezie, která usiluje o nový básnický výraz.
Juliš je kentaurská bytost: „… jsem smíšený typ. Témeř slučuji obě krajnosti“ říká sám o sobě (v rozhovoru s malířem Kopeckým, otištěném v Orientaci č. 2 (1967), a má na mysli přirozenou a umělou poezii. Bytost způli dionýská, pudově emotivní, způli apollinská, racionálně spekulativní.
Pečeť dvojdomosti jeho naturelu nesou zvlášť zřetelně dvě poslední sbírky. A jestliže v Pohledné poezii kalkuloval především s vizuální organizací textu, v Krajině her exploatuje konkrétistický princip realizace textu jako kinetické struktury.
Krajina her je dvojdílná skladba, uvozená vstupní básní Rozhraní, v níž autor naznačuje svůj záměr nalézt za torzální realitou krajin a měst „obraz dávné harmonie.“ První oddíl knihy tvoří cyklus jednoduchých litanických textů, vytvořených permutačními záměnami pořadí slov výchozí věty a její záporné hodnoty, cyklus námětově upjatý k proměnlivé podobě šesti etap dne, jitrem počínaje a půlnocí konče, cyklus kontrapunkticky proložený tradičními básněmi, vytvářejícími jakýsi nostalgický a bezprostředně poetický pandán přirozené poezie vůči „protipřirozenému“ účinu poezie traktované jako „estetická forma spekulace“ (M. Bense). Kontrapunktem manifestuje Juliš patrně nejen současnou existenci dvou rozdílných tendencí, emocionální orientované na subjekt a racionální, orientované objektivně, zároveň však svou vlastní podvojnost i dvojakost světa věcí a událostí, jeho chaotičnost i řád, iracionalitu i racionálnost, magičnost i technicismus. Text Panty jara, uzavírající první oddíl, variovaná kompozice šesti vět předcházejících elementárních textů cyklu dne, je zároveň prologem k druhému oddílu permutačních textů značně složitějších, tentokráte námětově zakotvených v cykličnosti čtvera ročních období. Plynulost permutačních toků tohoto oddílu však Juliš rozrušuje postupným vkládáním dalších vět, vstupujících do variačního procesu v jeho různých stádiích. Vytváří tak jakési uklidňující vlnolamy, které však vzápětí splynou s živlem řečiště, aby je rozmnožily, rozhojnily, a ještě více rozvlnily. Kniha vrcholí textem věnovaným Čtenáři, výkladem principu permutačních textů, teorií, z jejíž základny se texty rozvinuly. Ale nejen výkladem, zároveň návodem, jak texty podobného druhu realizovat. Gruntem Julišovy poetiky je princip řádu, míry, něčeho, „s čím člověk vymezuje chaos a obrací se k entropii čelem.“ Racionální princip, který určuje otevřené pole básnické hry, její prvky, pravidla, varianty.
Otevřené pole. Pro tradičního básníka, objektivujícího své nálady, city a myšlenky v médiu jazyka, byla báseň pokračováním jeho přirozenosti, otiskem jeho subjektivního „já“v poslepu vybíraném slovním materiálu pro psaní veršů, materiálu, jehož stavba, pružnost a způsoby opracování byly neznámy, jak říkal Majakovskij. Tradiční básník napodoboval, vypravoval, popisoval, líčil. Zobrazoval. Zvolil si určité téma, kterému jaksi zevnějšku přiřadil některou z forem, v rámci které, rýmovaně či bez rýmu, dovedl své vyprávění (popis, líčení) k určitému konci. Celý proces rozvinul na základě asociativního principu. Výsledkem takového tvůrčího procesu bylo dílo s uzavřenou strukturou, dílo ukončené a neměnné, které se pouze reprodukovalo. Poezie nového vědomí proti tomu „pracuje OBJEKTIVNĚ s jazykem pokládáným za materiál a tvoří (nebo vyrábí) texty ze všech prvků tohoto jazyka: z vět, slov, písmen, slabik, znamének, artikulací, dechů a ze sémantických a estetických informací poskytovaných těmito prvky“ (P. Garnier). Všimněte si: Juliš uskutečňuje volbu svých prvků i tvůrčích postupů na základě selekce, vědomého výběru (nikoliv asociativně). Přičemž výběr variovaných vět neurčuje jen technicko estetický aspekt, ale hledisko řekněme antropologické: „Je ale žádoucí, aby ony jednoduché věty měly pro čtenáře, anebo pro jeho čtenáře určitý význam, protože ony jsou nikoliv jenom slovníkem, ale vzpomínkou, zážitkem, osudem, zkušeností, ba i zkušeností celého lidského rodu.“
Harmonii nalézá Juliš v proměnlivosti dění. Tento herakleitovský tok nenapodobí (nenapíše, nevylíčí), ale strukturuje jej básnickým tokem, učiní jej zjevným prostřednictvím strukturální organizace textu, skrze permutační princip. Přírodní proces analoguje procesem lingvistickým. Kinetika permutovaných vět Krajiny her moduluje kinetiku hry krajiny. Celý proces je situován v materiálu jazyka: autor nerozvíjí námět v médiu určité formy, rozvíjí princip, princip imanentního epična, epična jazykového materiálu. Pemutace textu, proměna je obsahem i formou textu. Tím současně vystoupí Julišova poezie z rámu, z uzavřenosti klasické a tradiční veršové formy a dostává se do otevřeného pole „projektivní poezie“ (Ch. Olson), korespondující s otevřeností objektivního dění. Vzniká tak jedna z modifikací neukončeného díla s otevřenou strukturou, jež je pevně fixováno jen ve svém plánu, nikoli ve své definitivní podobě, která zůstává neurčena a dá se dále rozvíjet, variovat (viz závěrečný text Čtenáři), neboť „poslední slovo nezná ani ten nejzpěvnější pták.“
Přesuny slovního materiálu permutačními změnami větného pořadí slov se dostává do pohybu nejen původní obraz, optika událostí, ale sama gramatická stabilita materiálu: z podstatného jména se stává adjektivum, z adjektiva substantivum, ze slovesa podstatné jméno. Pohyb je všudypřítomný, proměna totální.
V Krajině her se však Juliš nedotýká slova; nedeformuje je, nejde slovotvořičskou cestou, jak to místy činil v „Pohledné poezii.“ Nevynalézá ani nové principy. Naplňuje mohutností vlastní básnické dimenze prostor permutační poezie, vyznačený A. A. Molesem. Učiní tak zcela originálně a jistě k údivu mnohých, kdo si pod pojmem „umělá“ nebo „konkrétní“ poezie představují jen laboratorně vyráběné kuriozity bez širší rezonance. Na prastaré téma básníků – filosofů napíše vzácně ucelenou knihu moderních textů, kotvících v nejsoučasnější estetice.
Krajina her je realizací básnické hry, její teorií i hrou samou, radosti ze hry, osvobozující člověka a vyvádějícího „z temné jeskyně slov do krajiny, kde je možno pozdvihnout obličej z bláta strachu a pohlédnout na harmonickou stálost proměnlivých oblaků slov.“ Prométheovský patos finále Julišovy knihy jako by ji propojoval s schillerovskou myšlenkou, že „člověk si hraje jen, kde je v plném významu slova člověk, a je jen tam celý člověk, kde si hraje.“ Čili kde „svobodu dávat svobodou je základní zákon…“.
Vladimír Burda, Dialog, 1968, č. 9, str. 45