Jednou v antikvariátě, dvakrát za život

author of the text: Jiří Šalamoun
page: 53
imprint date: 1989
type of document: Subordinate Document
language: czech
parent document: Písně,

notes:
-
Někdy před deseti lety mi bůh regálů přihrál v jednom z pražských antikvariátů do ruky drobnou knížečku vlastně za pár korun, už zvnějška zřetelně jednu z těch chudších českých příbuzných dobové literatury; podle vazby hřbetu na polici rozeznatelnou jako jednu z českých obrozeneckých knížek pro nebohaté. Rybový Pohřební písně, svazeček dojemně prosté, nádherně funkční typografie na laciném papíru, knížku, kterou jsem do té doby nikdy neviděl a která možná osaměle čekala na vhodný moment našeho setkání.
Kreslil jsem v té doby cyklus víc než čtyřiceti celostránek pro berlínské vydání Pohřebních písní švábského empírového kněze Michaela von Junga, Rybová postjosefínského německého současníka a zřejmě duchovního spřízněnce v energičtější a výraznější poloze; obsáhlejší, o malinko pozdější zpracování stejného námětu. Touha vrátit se znovu k tématu v měkčí tónině mě od té doby neopustila, a stejně i víra či tušení, že k tomu jednou dojde.
Rybův svazeček z roku 1805, knížečka, kterou při tehdejších nizoučkých nákladech českých knih a rukodělném charakteru tiskařiny i knihvazačství možná i autor kdysi držel v rukou a která vystřídala jistě zvláštní okruh majitelů, skončila u mě v regálku mezi několika starodávnými špalíčky nápisových a veršovaných funebrálních textů, většinou drobných, jakoby zdrženlivě stydlavých formátků, jen skromně připomínajících moment konce, téma, které tak málokdo i nyní rád slyší.
Vytěsnění tématu především toho obyčejného, zákonitého konce, toho bez katastrof, hrdinství a bojů, z každodenního vědomí, odsunutí momentu nutného přirozeného uzavření života na okraj myšlení má sice svou vysvětlitelnou logiku, ale není tím ospravedlněno; jedná se přece zřetelně o fakt, který při zakalkulování do myšlení musí nutně koncepci života zpětně ovlivnit. Ostatně proto nejspíš to váhání a ty vždy znovu se vynořující rozpaky kolem tématu.
Vždycky mě něčím braly za srdce vesnické či maloměstské pohřby, starodávné průvody pozůstalých a sousedů s kapelou a knězem, kolébající se pomalu od kostela směrem k hřbitovu s rakví na vrzajícím černostříbrném pohřebním voze nebo se kymácející na márách nad hlavami účastníků. Jako kdyby si už všichni chtěli nanečisto zkusit tu poslední cestičku, ještě než na ně přijde řada, nebo si aspoň v oknech či otevřených dveřích na chvilku ten nutný okamžik připomenout, čekatelé na konec, rovni si před nerozlišujícím posledním žencovým úderem.
Text volně doprovází souvislá řada kreseb, vědomě navazujících na středověké tance smrti a rozhovory s ní; obvyklý široký rejstřík obětí, sahající od základů až po vrchol společenské hierarchie, je tady omezen na maloměstskou škálu bez valné diferenciace. Kreslený smuteční průvod městečkem, prolínající se s „dance macabre", využívá možnosti vedutového roztažení průvodu po stránkách celé knížky, možnosti následného řazení a čtení jednotlivých částí pochodu po papíru tenkého svazečku.
Jsou to tužkové kresby bez půltónů, čitelného a prostého doufám tvarosloví, bez ctižádosti aktualizace, konkrétně situované do Rybová prostředí a reálií těch chudších; neilustrují jednotlivé písně, i když se motivy z nich roztroušeně v knížce objevují. Jsou míněny jako protějšek ke slovu, kresebná podmalba truchlivé atmosféry Rybová textu, ke kterému má dnešní čtenář jistě diferencovanější vztah, snad jakýsi laskavě ironizující odstup s určitou dávkou sentimentálního obdivného úžasu nad tou groteskní harmonií vysokého záměru a daných možností.
Mohlo by to být samozřejmě nakresleno a upraveno také zcela jinak, ale já jsem to udělal teď a tady takto, a doufám jen, že aspoň část čtenářů tuhle variantu přijme. Jsem jim za to předem vděčný.