Pavel Baňka: Infinity
type: autorská
place of exhibition: Galerie Rudolfinum
date of exhibition: 2001/09/26 - 2001/11/25
note:
Sevřená kolekce přibližně šedesáti fotografií českého fotografa Pavla Baňky navazuje tematicky na výstavu čínského krajináře Čchiu Š-chua (Qiu Shi-hua). Autor se představil souborem velkoformátových černobílých fotografií, které vytvořil v posledních letech v USA a v České republice. Formálně vytříbené a tematicky maximálně zjednodušené záběry mořského pobřeží, lesů, oblohy a ptáků tvoří paralelu ke zmíněné výstavě, ovšem se zcela jasným evropským myšlenkovým pozadím. Podstatným rozdílem je také použití techniky klasické černobílé fotografie bez jakýchkoliv počítačových manipulací, která automaticky předpokládá předobraz existující v konkrétní realitě. Důraz je tedy položen na schopnost vidění a autentického prožitku krajiny redukované na elementární tvary.
Tvorba Pavla Baňky je tématicky i formálně mimořádně rozmanitá – nalezneme v ní figury, tváře, prázdné prostory, nepolapitelné světelné reflexe, zátiší a dokonce i autorovy vlastní přivlastněné a přetvořené fotografie. Navzdory této diverzitě je ovšem Baňkovo dosavadní dílo příznačné ohromným a velmi soustředěným zájmem o vztah mezi fotografií a malířstvím a především pak o otázku, co je vlastně vizuální vnímání a je možné zhmotnit je pomocí fotografie.
Bylo to za pobytu v USA mezi lety 1997 – 1999, kdy se formoval Baňkův výstavní projekt Nekonečno. Během několika měsíců strávených ve státě Oregon, kdy jej fascinovala divoká, nespoutaná příroda, Baňka fotografoval moře, louky, duny, lesy a nebe.Tyto vylidněné obrazy, které oscilují na hraně mezi tradiční krajinářskou fotografií a abstrakcí, oživují romantický pojem sublimity. Přesto jsou ale černobílé fotografie velkých formátů (125 × 180 cm; 100 × 125 cm; 80 × 100 cm) spíše meditativní a konceptuální povahy, než aby naplňovaly nostalgická a sentimentální očekávání.V návaznosti na moderní a postmoderní tradici seriálnosti Baňka ukazuje nejen to, jak se více či méně totožné prvky přírody mění v čase. Za použití dlouhých expozic totiž fotografické obrazy z projektu Nekonečno rovněž odrážejí závislost vidění – ať již je to “pohled” fotoaparátu nebo lidského oka – na tělesném pohybu a tělesné časovosti. Ačkoli jsou Baňkovy fotografie obrazy přírody, lze je rovněž číst jako mentální obrazy, v nichž ostré kontury vžitých kompozičních schémat a toho, co nazýváme “skutečnost”, ztrácejí svou platnost. To, co zbývá, je čistý záznam lidského vnímání. Z těchto děl se možná lidské tělo ztratilo, ale jeho smyslovost v nich zůstává přítomna ve formě ohromující velikosti a trýznivého mlčení přírody. Baňka, udržující obdivuhodné vyvážení mezi dávkou vizuálního hedonismu a filozofickým a kritickým myšlením, vyjadřuje dvojznačnou a delirickou povahu otevřených přírodních prostranství, zachycuje v krajině stopy osobní a kolektivní paměti, ale současně taky zpochybňuje “mimetickou” kvalitu samotného média fotografie. Je to také tato schopnost dosáhnout harmonie mezi estetikou a kritičností, která prozrazuje Baňkovo následovnictví české fotografické tradice v čele s Josefem Sudkem a která jej rovněž sbližuje s minimalismem fotografických prací Hiroshi Sugimota nebo Felixe Gonzalese-Torrese. Nekonečno odkazuje k nemožnosti dosáhnout konce nebo hranice. Vypovídá o sublimitě a nesmírnosti přírody, ale současně také zrcadlí marnost veškeré lidské snahy nalézt “konečné řešení” a ovládnout svět “čistým rozumem”. Pojem “nekonečno” nutí k hledání a nabízí jak dobrodružství otevřeného konce, tak dynamičnost naší jinak ustálené a nezpochybnitelné představy o světě kolem nás a v nás.
galerierudolfinum.cz
