Vladimír Havlík: Prostorové knihy
type: autorská
place of exhibition: Polička/Shelf (malá galerie autorské knihy v Centru současného umění DOX)
date of exhibition: 2015/05/04 - 2015/05/31
note:
Ačkoli se realizuje v řadě žánrů výtvarné tvorby, je Vladimír Havlík (1959) primárně performer, tedy tvůrce, pro něhož je proces hlavním materiálem a komunikační rozměr díla má zásadní význam.
Havlíkovy knihy, které vznikaly ve stejné době jako performance prvního období jeho tvorby (od konce 70. do konce 80. let), jsou komplementem akčních výstupů této myšlenkové etapy. A sice už svou zcela odlišnou prostoročasovou povahou: zatímco performance jsou nehmatatelné, prchavé, neopakovatelé, zachytitelné leda fotografií, která se ovšem nemůže dotknout jejich hlavní podstaty, knihy jsou hmotné, ukončené, zcela samy v sobě obsažené, přemístitelné a poskytují vždy stejný podklad pro vnímání.
Avšak jako je průběhovost, návaznost jednoho okamžiku na druhý (gesto dopovězené dalším gestem, jedna významová fáze druhou) důležitá v performance, stejně tak charakterizuje i knihu: už její otevření znamená souslednost dvou pohledů, každé další obrácení listu něco dodává. Kniha i performance mají procesuální charakter.
Jedna skupina Havlíkových knih je přímo postavena na tomto principu, nápověď – dopověď, metafora sestávající ze slovní narážky na titulu a obrazového nebo věcného dořečení po otevření knihy. Tyto práce mají většinou lehčí, ironizující nebo sebeironizující ráz (Definice smůly obsahující reklamační lístek číslo 13, Jak jsem slíbil, co jsem nesplnil s autorovým pionýrským průkazem včetně pionýrského slibu atd.), jsou paralelou akční miniatury.
Knihy pracující v průběhu svých stran s kreslenou čarou nebo protaženým vláknem odpovídají myšlenkově hlubší akci. Linie je formální prvek, jejž Havlík v performancích i knihách detailně zkoumal v řadě obměn. Její důležitou vlastností je, že tvoří příležitost pro pohyb, jeden z nejdůležitějších a nejpřirozenějších procesů, a současně – vedle prostoru – jeden z nejvýznamnějších prostředků procesuální tvorby.
Při akci jako Partitura pro pole a jiných Partiturách Havlík tvořil pětilinkové osnovy z různých materiálů ve značném rozměru (metry, desítky metrů), což mimo jiné znamenalo nejprve po těchto liniích projít – staly se trajektorií pohybu jeho těla.
V Partituře pro tvář se čáry nakreslené na tváři pohybem mimického svalstva samy stávají pohybujícími se elementy. Z tohoto principu vychází také celá série knih, které autor ne nadarmo nazývá prostorovými.
Ovšemže knihy jsou trojrozměrné objekty an sich, to si však namnoze uvědomíme jen tehdy, když láteříme, že se nám nevejdou do knihovny. Když je využíváme v jejich základním poslání, vnímáme obvykle především stránku – plochu, jež umožňuje navyklou podobu textu. Kniha chápaná jako prostoročasový výtvarný objekt však není především ani kvádrem s danou šířkou, který vyžaduje určitý prostor na regálu, ani sledem ploch s textem. Podobně jako Lucio Fontana nebo Dalibor Chatrný vtáhli do obrazu i prostor před a za jeho plochou a porušili tak tichou dohodu o jeho dvojrozměrnosti, Vladimír Havlík upozorňuje na skutečnou prostorovost knihy. Ta se nejlépe vyjevuje při obracení stran. Každé otevření rovná se vytvoření částečně pomyslné, částečně skutečně hmotné válcové výseče od několika málo do téměř sto osmdesáti stupňů, při drsnějším zacházení i mnohem více. Oproti nějakému abstraktnímu válci je však kniha – se všemi těmi stranami! – mnohem variabilnější těleso se spoustou možností.
Havlíkovu nit volně probíhající celou knihou lze na některém místě vytáhnout a vzdálit daleko mimo knižní blok, takže na jiném místě se zcela napne a udržuje strany v určitém úhlu.
Kratší nitě, které se kříží na jednotlivých dvojstranách, spočívají při úplném otevření knihy na nakreslených přímkách; při zmenšení úhlu je opouštějí a mění se v křivky v prostoru, omezené svými krajními body, přesto pokaždé jiné.
Dvojbarevná, střídavě černá a bílá nit se na bílé stránce objevuje a mizí, křivka je přerušena a náhle pokračuje, černý úsek visí v prostoru zdánlivě bez doteku s knihou.
Havlíkovy knihy nám ukazují, že základní výtvarný postup – kresba – se nemusí nutně odehrávat v ploše. Může z ní pohybem vystoupit do prostoru a podivuhodný předmět kniha bude jak nástrojem, tak dějištěm tohoto jevu.
LuRo
