The Plastic People of the Universe

birth year: 1968

notes:
hudební skupina

The Plastic People of the Universe

Skupinu založil v roce 1968 mladý baskytarista Milan "Mejla" Hlavsa, dalšími členy byli Michal Jernek (zpěv, klarinet), Jiří "Přemysl" Števich (kytara) a Josef Brabec (bicí); o několik měsíců později byl Brabec nahrazen Pavlem Zemanem a ke skupině se přidal kytarista a klávesista Josef Janíček. Skupina si dala jméno podle písně Franka Zappy Plastic People.[2] Tvorba kapely v tomto období byla ovlivněná například Frankem Zappou, Captainem Beefheartem, či skupinou Velvet Underground. Texty jejich písní byly zpočátku vlastní básně (často v angličtině či básně známých autorů (například Jiřího Koláře či Williama Blakea). Hudbu většiny písní skládal Hlavsa. Vystoupení kapely bylo často zvýrazněno vizuálními prostředky (kostýmy, kulisy, hořící ohně na pódiu a podobně). Manažerem a uměleckým vedoucím skupiny se stal český kunsthistorik a kritik Ivan Martin Jirous a zastával tak podobnou úlohu, jako měl Andy Warhol v případě Velvet Underground.

Za vlády generálního tajemníka ÚV Komunistické strany Československa Alexandra Dubčeka došlo k uvolnění totalitního sevření moci, zvané Pražské jaro. V srpnu ale sovětská armáda a další vojska Varšavské smlouvy obsadily Československo, aby odstranily Dubčeka a nastolily opět tvrdou linii komunismu - nastal proces normalizace.

Normalizace se nevyhnula ani kultuře - jiná než režimem podporovaná hudba byla likvidována a hudební skupiny stály před dilematem zda se přizpůsobit, či riskovat problémy se státní moci. Plastic People se odmítli podřídit požadavkům na úpravu repertoáru, počeštění názvu a zkrácení vlasů, a proto se dostávali do stále větších konfiktů s představiteli moci.

Sestava Plastic People se v této době několikrát měnila. Stabilní jádro tvořili Milan Hlavsa (baskytara), Vratislav Brabenec (saxofon), Josef Janíček (klávesy, kytara) a Jiří Kabeš (housle); za bicími se vystřídali postupně Pavel Zeman, Jiří Šula, Jaroslav Vožniak a Jan Brabec. Několik let vystupoval s kapelou kanadský spisovatel Paul Wilson. Na počátku 70. let kapela hrála převážně přejaté skladby zahraničních interpretů, později začaly přibývat vlastní skladby. Autorem hudby byl Hlavsa, texty byly nejčastěji básně nonkonformního filozofa a básníka Egona Bondyho. Na pozdějších konceptuálnějších dílech se jako textař autorsky zapsal saxofonista skupiny Vratislav Brabenec. Skupině nebylo umožněno nahrát žádné album, a tak byli fanoušci odkázáni na záznamy z koncertů, mnohokrát kopírované a často velmi nekvalitní. Tyto záznamy byly o desítky let později vydány v remasterované podobě pod názvy Muž bez uší, Vožralej jak slíva, Do lesíčka na čekanou, Trouble every day a Ach to státu hanobení.

Normalizace se nevyhnula ani kultuře - jiná než režimem podporovaná hudba byla likvidována a hudební skupiny stály před dilematem zda se přizpůsobit, či riskovat problémy se státní moci. Plastic People se odmítli podřídit požadavkům na úpravu repertoáru, počeštění názvu a zkrácení vlasů, a proto se dostávali do stále větších konfiktů s představiteli moci.

Sestava Plastic People se v této době několikrát měnila. Stabilní jádro tvořili Milan Hlavsa (baskytara), Vratislav Brabenec (saxofon), Josef Janíček (klávesy, kytara) a Jiří Kabeš (housle); za bicími se vystřídali postupně Pavel Zeman, Jiří Šula, Jaroslav Vožniak a Jan Brabec. Několik let vystupoval s kapelou kanadský spisovatel Paul Wilson. Na počátku 70. let kapela hrála převážně přejaté skladby zahraničních interpretů, později začaly přibývat vlastní skladby. Autorem hudby byl Hlavsa, texty byly nejčastěji básně nonkonformního filozofa a básníka Egona Bondyho. Na pozdějších konceptuálnějších dílech se jako textař autorsky zapsal saxofonista skupiny Vratislav Brabenec. Skupině nebylo umožněno nahrát žádné album, a tak byli fanoušci odkázáni na záznamy z koncertů, mnohokrát kopírované a často velmi nekvalitní. Tyto záznamy byly o desítky let později vydány v remasterované podobě pod názvy Muž bez uší, Vožralej jak slíva, Do lesíčka na čekanou, Trouble every day a Ach to státu hanobení.

Normalizace se nevyhnula ani kultuře - jiná než režimem podporovaná hudba byla likvidována a hudební skupiny stály před dilematem zda se přizpůsobit, či riskovat problémy se státní moci. Plastic People se odmítli podřídit požadavkům na úpravu repertoáru, počeštění názvu a zkrácení vlasů, a proto se dostávali do stále větších konfiktů s představiteli moci.

Sestava Plastic People se v této době několikrát měnila. Stabilní jádro tvořili Milan Hlavsa (baskytara), Vratislav Brabenec (saxofon), Josef Janíček (klávesy, kytara) a Jiří Kabeš (housle); za bicími se vystřídali postupně Pavel Zeman, Jiří Šula, Jaroslav Vožniak a Jan Brabec. Několik let vystupoval s kapelou kanadský spisovatel Paul Wilson. Na počátku 70. let kapela hrála převážně přejaté skladby zahraničních interpretů, později začaly přibývat vlastní skladby. Autorem hudby byl Hlavsa, texty byly nejčastěji básně nonkonformního filozofa a básníka Egona Bondyho. Na pozdějších konceptuálnějších dílech se jako textař autorsky zapsal saxofonista skupiny Vratislav Brabenec. Skupině nebylo umožněno nahrát žádné album, a tak byli fanoušci odkázáni na záznamy z koncertů, mnohokrát kopírované a často velmi nekvalitní. Tyto záznamy byly o desítky let později vydány v remasterované podobě pod názvy Muž bez uší, Vožralej jak slíva, Do lesíčka na čekanou, Trouble every day a Ach to státu hanobení.

Po sametové revoluci v roce 1989 kapela nevystupovala a členové se věnovali jiným projektům. Výjimkou byl jeden koncert v původní sestavě (Hlavsa, Janíček, Števich, Jernek, Zeman) v roce 1992, který je zachycen na albu Bez ohňů je underground. V roce 1997 vydal Hlavsa ve spolupráci s Janem Vozárym (bývalým členem skupiny Oceán) album Magická noc, které obsahovalo starší písně Plastic People v moderním elektronickém aranžmá. V témže roce zemřel jeden ze zakladatelů skupiny Michal Jernek.

V klasické sestavě (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec, navíc s kytaristou Garáže Josefem Karafiátem, se kterým už dříve spolupracoval Brabenec na svých sólových projektech) se Plastici sešli až v roce 1997 na přání Václav Havla u příležitosti dvacátého výročí Charty 77. Na tento koncert navázalo několik koncertních turné v České republice i v zahraničí. Koncertování však nakonec přerušilo vážné onemocnění frontmana Milana Hlavsy. Na začátku roku 2001 Hlavsa ve věku 49 let nemoci podlehl.

Po smrti Hlavsy vystoupili zbývající muzikanti na žádost Hlavsovy vdovy na oslavě Hlavsových nedožitých padesátých narozenin. Po koncertě se kapela rozhodla nahrát album jeho dosud nevydaných skladeb (vyšlo jako Líně s tebou spím/Lazy love) a nakonec padlo rozhodnutí pokračovat v hraní. U baskytary nahradila Hlavsu Eva Turnová, za bicí zasedl bubeník Hudby Praha Ludvík Kandl (v roce 2009 jej nahradil Jaroslav Kvasnička) a v letech 2001-2009 byl členem kapely kontrabasista Ivan Bierhanzl, který s kapelou krátce vystupoval už v 70. letech. O zpěv se členové kapely dělí.

Tato sestava nahrála v roce 2001 první řádné studiové album Plastiků Líně s tebou spím, věnované památce Milana Hlavsy. Většina písní na něm jsou Hlavsou zhudebněné básně J. H. Krchovského. V roce 2004 znovu nahráli spolu s orchestrem Agon Orchestra své album Pašijové hry velikonoční, původně nahrané v roce 1978. V letech 1997-2006 postupně vyšly remasterované staré nahrávky skupiny z dob, kdy nemohla svobodně natačet. V roce 2009 vydala kapela nové studiové album Maska za maskou. Hlavním autorem hudby zde byl Josef Karafiát.

V současné době kapela každoročně odehraje několik desítek koncertů v České republice i v zahraničí. Od roku 2007 vystupuje v Národním divadle (od roku 2010 přesunuto na Novou scénu Národního divadla) v Praze před a po představení hry Toma Stopparda Rock'n'roll. Hra pojednává mimo jiné o osudech disentu a kulturního undergroundu v totalitním Československu a kapela Plastic People je v ní několikrát zmiňována.

zdroj - www.cs.wikipedia.org, 2010