Nikdo sem nepatří víc než vy (Fotograf Festival #12)
type: kolektivní
place of exhibition: Veletržní palác
date of exhibition: 2022/09/23 - 2023/01/08
note:
Kdo sem patří? Zdánlivě jednoduchá otázka se zdá být součástí řady současných kulturních debat, tvorby politik a sociálních opatření. Otázka náležitosti a sounáležitosti se dokonce stává hrozbou pro ty, kteří nezapadají do homogenní vize národa, kterou prosazuje stále více zastánců krajní pravice a populismu. Ústřední výstava Fotograf Festivalu proto představuje umělecké strategie, které si uvědomují tento útok na občanská práva a svobody a chápou jej jako symptom posunu od demokratického politickému uspořádání k autoritářskému. Výstava vychází z teorie chronopolitiky, na jejímž základě zpochybňuje politické tendence vytyčující souvislou linii od nedotčené minulosti k idealizované budoucnosti, kterou je třeba bránit před údajnými hrozbami rozmanitosti, genderové citlivosti a posílením postavení marginalizovaných skupin. Prezentovaná díla převážně středoevropských umělců zdůrazňují historickou podmíněnost současných represivních tendencí a rozvíjejí možné formy odporu prostřednictvím uměleckých prostředků.
První část výstavy odhaluje současné projevy krajně pravicových a populistických tendencí a jejich politické a společenské důsledky. Christina Werner ve své instalaci „Something Is Always Left Behind“ (Něco vždycky zůstane pozadu) spojuje různé prvky svého dlouhodobého zkoumání politických inscenací, networkingu a rétoriky používané pravicovými stranami a skupinami. Kombinuje „mediální momentky“ a strategickou rétoriku krajní pravice se svými vlastními pozorováními, čímž osvětluje souvislost mezi pravicovými tendencemi, které se odehrávají v legálním kontextu politických stran, a pravicovým terorem, který se odehrává „na ulici“. Spojení mezi politickou a veřejnou sférou je také jádrem vizuálního výzkumu Normana Behrendta. Pro projekt „Blueprint“ pečlivě sledoval a dokumentoval detaily veřejně přístupného online obsahu, který byl zveřejňován v souvislosti s referendem o brexitu v roce 2016. Rozebíráním a přeskupováním těchto obrazových materiálů se Behrendt zaměřuje na formy přesvědčování, jazyk a vizuální metafory, které byly strategicky využívány k podkopávání demokratické volby.
Ve videoinstalaci Juliane Jaschnow „Rekapitulieren“ (Rekapitulování) jsou do vzájemných souvislostí pečlivě zasazeny různorodé a často protichůdné příběhy, které se odvíjejí od historicky významných událostí. K určitému místu a události – bitvě o Říšský sněm v květnu 1945 – je odkazováno z různých úhlů pohledu. Vojenská rekonstrukce, turistická atrakce, vzdělávací infotainment a politická demonstrace: každý z nich vypráví svou vlastní verzi. Dílo autorky zachycuje instrumentalizaci historie v zájmu současných politických narativů a otevírá druhou kapitolu výstavy. Na základě teorie chronopolitiky dávají prezentovaná umělecká díla nahlédnout, jak jednotlivé zájmové skupiny legitimizují svou politiku a na základě své interpretace historie utvářejí veřejný sektor. Příkladem je rekonstrukce Berlínského paláce, do jehož části je nově umístěna berlínská etnografická sbírka. Toto rozhodnutí ještě posiluje glorifikaci pruské minulosti Berlína a s tím související opomíjení jeho koloniální historie je posíleno rozhodnutím využít části budovy jako nové místo pro berlínskou etnografickou sbírku. Fotoreportáž Eiko Grimberg „Rückschaufehler“ (Zaujatost zpětného pohledu) se točí kolem této staronové budovy a věnuje se i nejrůznějším povídačkám. Jedna z nich tvrdí, že části původní budovy, kterou východoněmecké úřady v roce 1950 zbouraly, byly použity k výzdobě opičího výběhu v berlínské zoologické zahradě – opici na souvisejícím snímku zřejmě vůbec nevadí, že sedí v troskách této opět netrpělivě očekávané minulosti. Role zoologických zahrad při budování národní mytologie se odráží i v dokumentární fikci Szabolcse KissPála „Amorous Geography“ (Milostná geografie). Dílo se parodováním oficiálních historických a politických narativů staví proti současnému přejímání maďarské krajně pravicové historie veřejnými institucemi. Ve svém druhém filmu „The Rise of the Fallen Feather“ (Vzlet padlého pírka) KissPál vypráví příběh Turula, mytologického ptáka, který se stal mocným symbolem maďarského nacionalismu. Tentýž pták je zastoupen i v díle Dóri Lazár. Její instalace „Angry Birds“ (Naštvaní ptáci) se vysmívá naturalistické vážnosti muzejních expozic a s hravou neúctou dovádí symbolický a emocionální zápal létajících tvorů pro věc národa ad absurdum.
Konstrukce národní identity, tvořená symbolickými i reálnými scenériemi, zásadně ovlivňuje jednotlivce a jejich osobní historii. Tento vypjatý vztah zachycuje instalace Michaely Nagyidaiové. „Transient Ties“ (Přechodná pouta) mapující životní cestu autorčiny babičky, která musela kvůli řecké občanské válce uprchnout z vlasti a přizpůsobit se kultuře tehdejšího socialistického Československa. Uvědomění si osobitosti identit nejen jako zdroje trápení a sporů, ale také jako emancipační a pozitivní hybné síly je východiskem posledního úseku výstavy. Umělec Jiří Žák ve svém díle „DeepReal Havel“ aktualizuje projev bývalého českého prezidenta Václava Havla optikou postkoloniálních studií a reviduje historicky naturalizované mocenské vztahy. Umělci Barbara Gryka a Filip Kijowski jako performativní duo Tajskie Kwiatuszki (Thajské květiny) vstupují v pestrobarevných kostýmech do veřejného prostoru, aby iniciovali pokojnou, ale zároveň i podvratnou diskusi o LGBTQ+ free zónách v polských městech. Radikálnější odpor vůči znepokojivé politice zavedené v Polsku dokumentuje Archive of Public Protest (Archiv veřejných protestů), online archiv zviditelňující občanské aktivity a demonstrace, které se solidárně staví proti diskriminaci.
Rozpoznávání strukturální diskriminace je také podstatou děl Emílie Rigové. Stylizací do role Černé madony ve fotografické sérii „Crossing B(l)ack“ (Přechod zpět/do černé) reflektuje fakt, že je okolím vnímána jako neromka, a zároveň představuje provokativní a hravou poctu postavě, která má pro romské ženy značný ztotožňovací potenciál. Anike Joyce Sadiq také využívá své tělo, přesněji řečeno vlastní ruku, jako médium k reflexi kolektivní zkušenosti – stresu způsobeného každodenním rasismem. Dílo kombinuje rozhovor s psychoterapeutkou Lulou Morton Drewes a symbolické pozvednutí autorčiny pěsti, čímž Sadiq vrství houževnatost a rezistenci jako možnou reakci.
