Sladkost smrti: Pohled do archivu 3 - Parte
type: kolektivní
place of exhibition: DOX, Malá věž
date of exhibition: 2011/03/21 - 2011/06/30
note:
Sladkost smrti
Je mi chladno a sladko. To je sladkost smrti. Jak to řeknete mému otci?
(Georges Bizet, +1875)
Může být smrt sladká? Co říci o stavu přechodu ze života do nebytí? Máme čekat ráj,
znovuzrození, spásu nebo destrukci? Jak se vyrovnat se smrtí?
Od doby, kdy si člověk uvědomil svoji smrtelnost si tuto otázku neustále pokládá.
Smrt je tradičně chápána jako rozchod životního principu (duše) s tělem. V obecném
filozofickém pohledu je bytí a smrt součástí téhož procesu a nemělo by mezi ně být a priori
kladeno dělítko; teprve objev a definice času v mladém paleolitu (čas lovců) vymezují naše
pojetí smrti, a to včetně strachu z ní. (antropologický slovník, Jaroslav Malina, Josef Unger,
www.is.muni.cz/do/sci/UAntrBiol/el/antropos/index.html, 2011)
S vědomím konečnosti se jednotlivé lidské kultury vyrovnávaly a vyrovnávají pomocí
náboženství, rituálů a vzorců chování, které odrážejí specifické představy o smrti a
posmrtném životě. Prakticky každá kultura si vytvořila ze smrti významný bod svých
náboženských představ a pohřební rituály patřily k důležitým projevům společenské
sounáležitosti.
Proč naše vysoce technologizovaná společnost tyto rituály opouští?
Je to snaha o vytěsnění smrti z našeho vědomí? Pro moderní kulturu založenou na představě
o neustálém vývoji a pokroku se smrt stala nepříjemnou komplikací. Proto je smrt a všechno
co s ní souvisí, jako stárnutí a nemoci, odsouváno nejen na okraj vědomí, ale i na okraj zájmu
společnosti? Souvisí to s odduchovněním života, kulturní migrací a vědeckým pokrokem? Ve
věčně mladé společnosti není místo pro staré a nemocné, natož pro smrt. Odpoutali jsme se od
smrti, ale jen v představách. Zpřetrhali jsme stará pouta, ale smrt s námi zůstala.
Pohled do archivu 3 konec života připomíná, je mementem mori. Smuteční oznámení českých
výtvarných umělců jsou jedním z mnoha typů dokumentů, které Archiv výtvarného umění
shromažďuje a formou výstav představuje veřejnosti. Zároveň je to pomník zesnulým
výtvarníkům.
Nechtěli jsme vystavit jenom parte, ale připomenout i rituály, které odchod člověka
doprovázejí. Do výstavy jsou proto zahrnuty fotografie Radoslava Kratiny, který v polovině
80. let zachycoval pomíjivou krásu hrobů na pražských Olšanských hřbitovech. Typologií
funerální plastiky se zabývají i fotografie Miroslava Urbana. Snímky pořizované od 70. let
na stovkách hřbitovů v Čechách ve světě. Makabrózní sbírku hřbitovní estetiky doplňují
tři krátké Urbanovy filmy odkazující k smrti, minulosti, devastaci, zániku. Fotografie z
pohřbů z rodinného alba Lucie Kalátové ukazují, jak vypadaly pohřební rituály před 65.
lety na malém městě. Dokument Poslední místa člověka natočený Janem Kuntošem a Lucií
Kalátovou ve strašnickém krematoriu přibližuje dnešní technologii smrti, současné rituály
a poodhaluje, co bývá skryto za oponou. Fotografie Jana Lesáka z cyklu Spalovač pořízené
v krematoriu v Pardubicích citují český kultovní film Juraje Herze Spalovač mrtvol natočený
v roce 1968 na obou místech.
Občanské sdružení Archiv výtvarného umění shromažďuje, zpracovává a zpřístuňuje
dokumenty a informace o výtvarném umění. Na adrese www.artarchiv.cz/abart provozuje
vlastní databázový systém abART. abART rozlišuje kolem 180 typů dokumentů. Cyklus
výstav Pohled do archivu představuje ve vybraných ukázkách jednotlivé skupiny. V Archivu
je uloženo a v abARTu zpracováno přes 400 úmrtních oznámení výtvarných umělců.
Jan Kuntoš
