Začátek konce
type: autorská
place of exhibition: Polička/Shelf (malá galerie autorské knihy v Centru současného umění DOX)
date of exhibition: 2015/02/02 - 2015/03/01
note:
Nepatřím k těm, kdo opovrhují sny. Svět bez snů by poklesl na nulu – byl by ztracen. Ten, kdo v dávné době, ve světě absolutismu snil o demokracii, ten byl věru hrdina – a my dnes poznáváme nádheru jeho snů.
Louis Henry Sullivan (Výchova, 1902)
V srpnu 2014 jsme v Poličce/Shelf měli možnost zamyslet se nad tím, co hmotného může přetrvat z života realizovaného převážně v nehmotné sféře, nad cestami věcí v čase a prostoru. Také teď se nám otvírá podobná možnost vypravit se zpět – avšak o něco dál a obecněji, byť opět individuálním prostřednictvím.
Touž nezbadatelnou cestou jako album papírových skládaček se nám teď dostává do rukou jiné album – album obrázků z cesty. I ono pochází z pozůstalosti rodiny literárního vědce Jiřího Pistoria a kunsthistorika Miloše Pistoria; nevíme, kdo je sestavil, ale jistě někdo aspoň o generaci starší, patentové datum alba i datace některých snímků ukazují na první roky dvacátého století.
Album v moderní formě připomíná záznam z kavalírské cesty – autor se ovšem nevypravil po panovnických a šlechtických dvorech Itálie či Francie, nýbrž do míst, kde spatřoval poučení a inspiraci člověk tehdejší doby, do Nového světa. Neměl zřejmě k dispozici fotoaparát, pečlivě proto sbíral pohlednice navštívených míst – viděl Washington, Niagarské vodopády, „Žlutokamenný park“… nejvíce zaujat byl však zřetelně Chicagem.
Americké město na přelomu století se prezentuje zejména fotografiemi svých veřejných a obchodních budov – nádraží, nemocnic, škol, především však mnohoúčelových staveb – mrakodrapů. Není to kterékoli z progresivních, bouřlivě se rozvíjejících měst Nového světa, jež všechna musela být rozměry – co do plochy i budov – ohromující pro Evropana; je to Chicago, kolébka architektury, která se stala slohem naší doby.
Specifická poloha městského centra, sevření jezerem Michigan a řekou Chicago nesmírně urychlila a umocnila rozmach něčeho, co by jistě vzniklo i bez Chicaga, zde se však realizovalo v nebývalé koncentraci a mohutnosti a ovlivnilo pak prostředí měst v celém světě. Z průmyslu vyrůstající obchodní metropole se nemohla rozšiřovat, rostla tedy do výšky. Na konci 19. století už měla k dispozici ocel, železobeton, parní i elektrickou zdviž… a jedním z impulsů rozvoje bylo paradoxně velké dilema, co si s tím vším počít. S postupem průmyslové revoluce panovala nejen v Americe, především v samotné Evropě mentální a estetická schizofrenie. Vzdalování obsahu – nových životních potřeb – a vyžilé, ničím nenahrazené staré formy, kontrast nových progresivních konstrukčních možností s neschopností nalézt pro ně jednotný dobový estetický výraz. To, že bavorský král Maxmilián II. už roku 1851 vypsal soutěž na nový umělecký sloh, je možná trochu komické, určitě však příznačné. Jeho snaha vyšla ovšem naprázdno; odpovědi na otázku, kterou formuloval, však o třicet let později začali nalézat architekti jako William Le Baron Jenney, John Root, L.H. Sullivan, Frank Lloyd Wright… žádný z Chicaga, přece však tvůrci něčeho, co bude posléze nazváno Chicagskou školou, jakkoli se názory jejích protagonistů výrazně různily.
Toužený tvar začali nacházet v samotném materiálu, z nějž otázka vyvstala. Nejvýraznějším rysem rodícího se stylu byla samotná nebývalá velikost budov, umožněná vynálezem železobetonu. Rytmus ocelové rámové konstrukce nechali architekti prokreslit se také do fasády a vytvořit tak její vlastní logické členění, neodvozené z žádného z předchozích slohů, nejčastěji zdůrazňující vertikalitu a ještě umocňující monumentálnost staveb. Podobu fasád utvářela i dotud nebývalá míra prosklení, jeden z požadavků zadavatelů – velkých průmyslových a obchodních firem zaměstnávajících stále více administrativních sil. Dostatek světla byl ovšem nutností pro jejich práci, současně však také dále spoluvytvářel definici kancelářské práce – čisté, zdravé, kýžené a vážené, podílel se na vymezení kancelářských zaměstnanců jako třídy. Světlo však nebylo jediným pohodlím, jež mrakodrapy přinášely; kromě technických vymožeností, jako rychlé a bezpečné výtahy, to byly i subtilnější výdobytky – náročné provedení interiérů, vkus až luxus, naprosto nikoli nepřátelství k ornamentu, nýbrž jeho nové, vitální chápání a uplatnění – ne parafráze historických stylů, nýbrž z účelu odvozená, ovšem i fantazijní (u Sullivana) práce s přírodními a geometrickými motivy. Tento důraz na estetiku souvisel s obecně sdíleným názorem, že kultivovanost lidí vyroste z kultivovanosti jejich životního prostoru, co je však podstatnější, že tuto vytříbenost může vytvořit komerce.
Názor, že původ a styl těchto budov znamená jen samý kulturní přínos, měl pochopitelně i odpůrce. Ti poukazovali na to, že mrakodrapy jsou agresivním, rozvratným prvkem ve fyzickém i společenském organismu města, likvidují přirozený život ulice, spíše posilují sociální napětí, než že by přinášely zlepšení pracovních podmínek i mimo sebe samy, monumentalizují nenasytnost.
Faktem je, že nadšení komerční sféry ze sebe samé i jeho kulturní odůvodnění slavily úspěch – a nikoli bez odezvy v celé společnosti. A stavební vyjádření tohoto úspěchu se vtisklo do architektonického myšlení celého následujícího období – ve 20. století každá budova s větším dosahem nějak reflektuje koncepty formované kdysi v chicagských mrakodrapech.
Z nich nejvíc určující pro tvar a život měst je prostě fyzický rozměr.
Že „konstrukční možnosti vytváří nové slohy“ (D. Adler), je v podstatě konstatováním přirozenosti – máme-li po ruce vápencový balvan a dostatek hrubé síly, můžeme stvořit mykénské kyklopské zdivo, s cihlami a maltou máme širší konstrukční potenciál než s kameny kladenými nasucho, a v každém případě stavitelovu ruku vede myšlenka, jež je součástí své doby. Jakkoli lze gotické zdivo vyhnat blíž k nebesům či barokní fasádu dramaticky rozpohybovat, nelze jednak překročit určitá technická měřítka, jednak se vymknout duchu epochy. Všechna dosavadní technická měřítka překročil až železobeton, překlenující bez podpory ohromné prostory a vrstvící nesčetná podlaží. Co jej však pro nás učinilo osudovým, je století, kterému byl dán. L.H. Sullivan měl demokratické ideály, které viděl vtěleny do architektury, podobně jako se průmysloví revolucionáři uvádějící v život páru, elektřinu a telekomunikace domnívali (původně jistě právem), že jen osvobozují člověka od dřiny; všechny tyto výdobytky jsou však spojeny s civilizací v posledním vzmachu.
Železobeton umožnil vytvořit jedny z největších staveb vzniklých kdy lidskou rukou – chicagské mrakodrapy konce 19. století se výškou blíží věžím evropských katedrál – a pozdější, Chicagem inspirované budovy po celém světě je ovšem několikrát přesahují. Fyzická velikost je aspekt, jejž nelze prostě přehlédnout ani přehlížet – co to znamená, jestliže tím největším, co jsme s to postavit, je administrativní budova?
O počátcích této stavební a životní formy nás s dnes nedosažitelnou jasností zpravují sto let staré kolorované pohlednice ničím větším dosud nezastíněných budov hledících s majestátním optimismem vstříc 20. století…
LuRo
