Eugen Stoklas
* 11. 11. 1882, Příbor (Nový Jičín), Česká republika (Czech Republic)
† 11. 3. 1963, Litovel (Olomouc), Česká republika (Czech Republic)
translator, Pedagogue, Poet, Puppet Maker, Museum Specialist
nationality: Czech
sex: male
NK AUT: jk01121239
notes:
Pseudonym
Rampach, Jaroslav, 1882-1963
Eugen Stoklas
Mládí prožil v Kostelci nad Černými lesy. Studoval filosofii na Univerzitě Karlově v Praze. Člen Kola moravských spisovatelů. Působil jako středoškolský profesor v Litovli. Psal básně, loutkové hry, překládal z němčiny, z angličtiny přebásnil Havrana Edgara Allana Poea, sbíral litovelské pověsti (Kytička pověstí u Litovelska, 1929). Vydal knihy básní: Ocúny (1927); Minulost (1933); Žluté listí (1933); Knížečka (1934), Křížová cesta (1934); Sešitek (1936); Dopis přátelům (1937); Dětské verše (1938); Trojí minulost (1938); Vůně mateřídoušky (1938); Housle (1940). Loutkové hry: Kašpárek a lesní ženka (1920); Rytíř a panna (1926); Kašpárek se učí čarovat (1927); Bouře (1928); Kašpárek a loupežník (1928); Kašpárek na čarovném ostrově (1928); Poklad aneb Kašpárek, Honza a Škrhola (1928); Doktor Johannes Faustus (1929); Kupec a obr (1933); Zakletá panna na hradě starojickém (1933); V pekle (1934); Víla Dobrunka (1937).
jih
-
Byl synem středoškolského profesora. Po skončení univerzitních studii v Praze v roce 1906 učil na obchodní akademii v Olomouci, poté na reálném gymnáziu v Holešově a Velkém Meziříčí.
Od roku 1909 trvale působil na gymnáziu v Litovli. Vedle pedagogické činnosti se intenzivně věnoval osvětové a vlastivědné práci. Napsal několik románů (mj. Život Ludvíka Hilmera), povídek (mj. Kytička pověstí z Litovelska) a sbírek lyrických veršů (Ocouny 1927, Vůně mateřídoušky 1932, Zlaté listí 1933). Psal také vlastivědné práce (např. Větrné mlýny na politickém okresu Litovelském). Používal pseudonymů Jaroslav Rampach a Eugen Polland.
Rozhodující část jeho literární tvorby je věnována divadlu. Vlastním nákladem vydal lyrická dramata (Září, Večer, Odveta), avšak většina z nich se nedostala na profesionální jeviště (výjimkou byla tragedie Odveta, kterou uvedla v roce 1925 cestující společnost Moravská činohra R. Lince), ovšem do značné míry zůstaly stranou zájmů i ochotnických souborů.
Mnohem větší zájem vyvolaly jeho loutkové hry. Část jeho tvorby pro loutkové divadlo, zejména z počátečného období je ohlasem na tradiční texty lidových loutkářů (např. Pohádka o princezně Palermské a králi Iškariotském, Kašpárek se učí čarovat). Ve stylu lidových loutkářů v nich užíval archaického jazyka, ale zásadně se vyhýbal jazykovým vulgarizacím a deformacím. Ve svých hrách postupně proměňoval typického Kašpárka na lyrickou postavu, blízkou dětskému vnímání.
Stoklasovy snahy o podporu loutkového divadla v Litovli (podporoval zejména školní scény, známým loutkářským ochotníkem v Litovli byl i jeho tchán), o zpestření loutkářského repertoáru ho přivedly k psaní moderních loutkových her. V nich se snažil podřídit svá díla vlastnímu pojetí významu loutkového divadla. Pokládal za důležité prohloubit uměleckými prostředky citovou výchovu dítěte. Tomuto záměru podřídil také výběr témat svých her. Z tvorby K. J. Erbena zdramatizoval Záhořovo lože a Tak se svět odplácí. Hra Bouře je loutkovým přepisem Shakespearova dramatu. Z Jiráskových Starých pověstí českých zdramatizoval pod názvem Knížecí sirotek příběh o smrti luckého knížecího synka.
Ve snaze přiblížit dítěti složitost světa a působit na jeho vnitřní zrání hlubokým citovým zážitkem, Stoklas snad jako jediný loutkářský autor své doby odmítal obvyklá optimistická řešení a nevyhýbal se ani tragickým závěrům. Tragédie je v jeho pojetí důsledkem porušení základních mravních zákonů. Vedle Knížecího sirotka, končí tímto vyústěním také Smrt kmotřička, v niž je potrestáno nedodržení slibu. Jeho záměry ve své době vyvolaly diskusi loutkářů o tom, nakolik je dítě schopno vnímat tragédii.
Svou tvorbou se zařadil mezi přední loutkářské autory 1. poloviny 20. století.
amaterskedivadlo.cz, 4.9.2020
-
Absolvent gymnázia ve Valašském Meziříčí a Filozofické fakulty UK v Praze. V l. 1907-1908 učitel češtiny na německé Obchodní akademii v Olomouci, poté profesor reálky v Holešově a Valašském Meziříčí. Od r. 1909 pedagog reálky v Litovli. - V l. 1914-1928 často pobýval v Kostelci nad Černými lesy, kde nacházel inspiraci pro své básně a loutkové hry. Na Olomoucku se věnoval propagaci a organizaci loutkářství, za dlouholetou loutkářskou činnost vyznamenán. Sbíral národopisný materiál na Hané a severní Moravě, zejména litovelské pověsti. V r. 1941 ustanoven správcem litovelského muzea a archivu. - Člen a předseda Muzejní rady v Litovli, člen brněnské pobočky Syndikátu českých spisovatelů, Moravského kola spisovatelů a Sdružení spisovatelů z Hané. - Autor básní a loutkových her. Z angličtiny přeložil báseň E. A. Poea Havran.
zdroj - www.svkkl.cz
-
Byl synem známého příborského profesora Eduarda Stoklase.
Po studiích ve Valašském Meziříčí a na Filozofické fakultě UK v Praze v letech 1907–1909 učil češtině na německé obchodní akademii v Olomouci, působil na gymnáziu v Holešově a Val. Meziříčí. V letech 1909–1941 byl profesorem reálného gymnázia v Litovli.
V letech 1914–1928 často pobýval v Kostelci nad Černými lesy, kde nacházel inspiraci pro své básně a loutkové hry - napsal např. hru „Zakletá panna na starojickém hradě“.
Na Olomoucku se věnoval propagaci a organizaci loutkářství, za dlouholetou loutkářskou činnost vyznamenán.
První jeho dramatickou prací byla studie "Září", po níž následovalo lyrické drama "Večer". K dramatům se pak vrátil až ve 20. letech 20. stol. tragedií „Odveta“ (1926).
Básnické dílo začal vydávat až po čtyřicátém roce svého věku, byly to sbírky "Chrám přátelství" (1926), "Ocúny" (1927) a melancholicky laděná knížka veršů "Minulost" (1933).
Sbíral pověsti z Hané a Litovelska „Kytička pověstí z Litovelska“ a „Větrné mlýny“.
Byl členem a předsedou Muzejní rady v Litovli, členem brněnské pobočky Syndikátu českých spisovatelů, Moravského kola spisovatelů a Sdružení spisovatelů z Hané
Jako překladatel se věnoval zejména německé literatuře. Z angličtiny přeložil báseň E. A. Poea Havran.
Řadu let byl členem a pak i předsedou Muzejní rady v Litovli. V r. 1941 ustanoven správcem litovelského muzea a archivu. Jako muzejní pracovník bedlivě sledoval dění v příborském muzeu a přispěl do něho dary ze svých sbírek, zejména do jeho knihovny.
turista.pribor.eu, 23.2.2019
