Marius Kotrba

* 30. 9. 1959, Čeladná (Frýdek-Místek), Česká republika (Czech Republic)
17. 5. 2011, Slovensko (Slovakia)
sculptor, painter, pedagogue, curator

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Sochař, malíř a kreslíř. Působil v Praze, od 1993 v rodném Rožnově pod Radhoštěm, kde žil a pracoval, a v Ostravě, kde vyučoval na Ostravské universitě (od 1995).

Narodil se 30. září 1959 v Čeladné. Od narození žil v Rožnově pod Radhoštěm. V letech 1974 - 78 studoval na SUPŠ v Uherském Hradišti, obor kamenosochařství (Jan Habarta, František Nikl). Poté co nebyl přijat na AVU pracoval v letech 1978 - 80 ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. R. jako konzervátor. V letech 1981 - 87 studoval na AVU v Praze obor monumentální sochařství (prof. S. Hanzík, prof. M. Axman). V letech 1990 - 93 se AVU vrátil jako asistent v ateliéru Huga Demartiniho. V zimním semestru 1992 - 1993 absolvoval pro něj důležitou stáž v Akademii Minerva Groninghen (Holandsko). K vyučování se pak vrátil po návratu do Rožnova pod Radhoštěm. Od 1995 působil na Ostravské univerzitě v Ostravě, kde od roku 1996 vedl ateliér sochařství na Fakultě umění. V roce 1999 se habilitoval jako docent, v roce 2009 profesor. Zemřel tragicky 17. května 2011 v autě, když při služební cestě na Slovensko dostal infarkt a havaroval.

Přestože na pražské akademii vystudoval sochařství, tehdy obvyklé dělení na vlastní tvorbu a školní machu se v jeho případě projevilo ve zvláštní dvojdomosti: na akademii dělal z povinnosti sochy a za svou hlavní aktivitu považoval malbu, kterou pravidelně vystavoval na Konfrontacích. Ludvík Ševeček tyto obrazy charakterizoval jako "šedavé, ze střevovitě propletených forem ustavené figury" a "ze surrealisticko-informelních reminiscencí koncipované imaginativní plochy krajin či prostředí s figurativními prvky-znaky", dále "kompozice s magickými hlavami", na přelomu 80. a 90. let pak přichází téma uzlů.
K sochařství se pak vrátil až na konci akademie. Důležitým impulsem pro něj bylo setkání s Hanou Wichterlovou, tehdy nejvýznamnější žijící osobností českého moderního sochařství, v té době již velmi starou, ale stále plnou energie. Marius Kotrba pro ni začal realizovat v definitivním materiálu její sochy. Právě Wichterlová mu vrátila víru v sochařství a také jej nasměrovala k vitálnímu principu, jak jej známe z jejích slavných soch Pupen, Pecka, Lusk či Jádro. Pod tímto termínem mám na mysli schopnost dosáhnout plastickými prostředky dojmu, že hmota je prostoupena vnitřní energií.
Už v prvních sochách z konce osmdesátých let se u Kotrby objevuje motiv krychle. Zprvu to byli postavy v expresivní stylizaci, jejichž prodloužené údy vymezovaly tvar kostky. O něco později to jsou větší či menší shluky drobných postaviček v různých pozicích, které s krychlí zápasí, snaží se s ní pohnout nebo ji pevně drží, zatímco leží na zádech. Právě motiv svírání, těsného objímání všemi čtyřmi končetinami působí tak, že kostka tu není pouhé břemeno, ale svým způsobem s postavou splývá jako fatální zátěž.
Právě na motivu „zápasu s krychlí" lze sledovat Kotrbovu cestu od existenciálních chmur k zmíněnému vitálnímu principu. 1992 je datována Kostka, kterou pavoukovitá postava ještě zcela „omotává", o rok dříve však se objevuje Na šikmé ploše, kde už je modelace pevnější a zachycení pohybu důslednější. Člověk a krychle se oddělí - z krychle se stává předmět, vůči kterému se postava vztahuje svou fyzickou energií a na kterém může ukázat svoji tělesnost jako základní atribut své existence. Potom však krychle v Kotrbově díle na dlouho zmizí, ale základní směr už zůstal zachován a tělesnost se nadále projevuje ve formě erotického aktu, fyzického cvičení nebo prostého postoje, v němž byl pohyb zadržen.
Důležitým impulsem pro něj byl půlroční pobyt v Holandsku (1992 - 1993), kde vytvořil důležité plastiky Velký okamžik, Koridor a Nabíječi. V jeho dalším vývoji pak vykrystalizovaly zhruba tři základní polohy. První představují sochy v "rourovité" stylizaci, končetiny často nabývají tvaru uzavřeného kruhu (Kroužkování, 2002). Vždy se jedná o kompozice tvořené několika postavami, kde tento princip umožňuje vyjádřit jejich těsné prolnutí v motivech rodiny či erotického aktu. Druhou polohou jsou postavy, u nichž zůstala zachována válcovitá stylizace těla a končetin, ovšem chybí zde jejich protažení a postavy zachovávají kánon robustních figur. Kromě témat uvedených výše se tu objevuje i cyklus postav stylizovaných světců (Šimon a Matouš, 2002, Kryštof, 1998, Alžběta, 2002). A konečně třetí skupinu tvoří figury, v nichž při vší nadsazené robustnosti jsou zachovány fyziognomické rysy jako jsou tvář, prsty atd. V totmto duchu vytvořil sérii drobnějích Cvičenců (2001) a vedle toho robustní postavy svalnatých zápasníků, jejichž mohutná těla překypují vnitřní energií (Sedící, 2000, Stojící, 2001, Dřepící, 2002), vytesaných z hořického pískovce.
Ve své tvorbě je programovým tradicionalistou. Snaží se uchovat principy figurativní sochy jako fenoménu, který je nedílně spjat s dějinami evropské kultury od jejích antických počátků až do nedávné doby, dnes se ocitl v roli zanikajícího jazyka. Jeho ateliér na Ostravské univerzitě je asi jediný v České republice, kde klasická figura není jen tradičním základem třírozměrného vyjádření, který studenti opouštějí tak rychle, jak jen to jde, ale je i úběžníkem, k němuž celé studium směřuje. Vytvořil mnoho soch pro veřejný prostor (tou největší je Kryštof nedaleko dálnice Brno - Olomouc, kde je umístěn coby patron poutníků), některá v rámci sochařských sympozií. V roce 2008 navrhl taláry a insignie Ostravské univesity. Souběžně s hlavní sochařskou tvorbou se též intenzivně věnuje malbě a kresbě.
Fišer Marcel, socharstvi.info, 9/2013

notes:
+ zahynul v autě cestou z Banské Bystrice