Zdeněk Šimek

* 19. 4. 1927, Veselí nad Lužnicí (Tábor), Česká republika (Czech Republic)
27. 10. 1970, Praha, Česká republika (Czech Republic)
sculptor

 

nationality: Czech
sex: male

word:
Sochař, člen skupiny Trasa (1964 - 70), žil v Praze a v Šestajovicích (okr. Praha-východ), kde měl letní dům.

Narodil se 19. dubna 1927 ve Veselí nad Lužnicí. Od mládí se u něj projevoval výtvarný i hudební talent (učil se na housle, zpíval v chrámovém sboru) a také zájem o přírodu. 1941 - 1946 absolvoval učitelský ústav v Soběslavi (jeho spolužákem byl historik umění Jiří Padrta). 1946 - 51 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, nejdříve u Karla Dvořáka, po jeho úmrtí u Josefa Wagnera (spolužáci Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír a Věra Janouškovi, Vladimír Preclík, Alina Szapocznikow, Miloslav Chlupáč). 1952 studijní cesta do Leningradu (Petrohradu) a Moskvy, později do Itálie a Paříže. Zde v muzeích studuje umění starověkých kultur. 1953 sňatek se spolužačkou Dagmar Vinklerovou, sochařskou a restaurátorkou. Po svatbě upravil půdní prostor v činžovním domě v Revoluční ulici na byt a ateliér, kde žil a pracoval až do konce svého života. 1954 se narodil syn Ondřej, 1947 syn Lukáš. V roce 1965 si svépomocí postavil přízemní dům z lomového kamene a dřevěných panelů v Šestajovicích (spolupráce arch. František Šmolík). Od roku 1968 se u něj projevovalo vážné onemocnění plic, které vyžadovalo opakované pobyty v sanatoriu. Zemřel 27. října 1970 v Praze, rozdělané práce dokončila Dagmar Šimková.

Přestože už z roku 1948 pochází klasický kubistický akt, během studia tuto polohu musel samozřejmě opustit a jeho první první práce po škole mají podobu kvalitního sochařství v duchu štursovské lyriky (skupina čtyř realizací pro Mariánské Lázně), Ještě na konci padesátých let dospěl ve svých komorních sochách k zjednodušení přírodního tvaru na oblé hladké jádro (série brancusiovských Ptáků nebo ženských torz). V první polovině šedesátých let se v jeho díle projevuje vliv archaické plastiky (zejména ve dřevě). Biomorfní tvary se pak rozvinuly do geometricky strukturovaných plastik (Pupen, 1964), které o něco později ztratily vazbu na přírodní inspiraci a změnily se v rytmické kompozice opakujících se objemů s hranami vypnutými do elegantních křivek (Eolit, Mobilit, Fonolit, vše1967). V monumentálním měřítku realizoval právě tyto sochy na sochařských sympoziích, kde na konci 60. let patřil k jejich nejúspěšnějším účastníkům. Do některých soch zapojil i barvu. Jeho poslední mimořádnou realizací, kterou už musela dokončit jeho žena, jsou Sluneční hodiny pro Prachatice.
Fišer Marcel, socharstvi.info, 9/2013