Miroslav Koval

* 26. 11. 1944, Havlíčkův Brod (Havlíčkův Brod), Česká republika (Czech Republic)
photographer, painter, draghtsman, curator, typographer

 

nationality: Czech
sex: male
email: kovalovi@gmail.com

word:
Miroslav Koval se narodil v Havlíčkově Brodě jako druhý syn manželů Katzerových. Rodiče se po válce přestěhovali do Litoměřic a změnili příjmení na Kovalovi. Otec byl právník, od roku 1947 soudce krajského soudu v Ústí nad Labem, po únoru 1948 horník. Oba rodiče byli katolíci a spolupracovali s biskupem Trochtou při akci duchovní obnovy. Matku komunisté zatkli a roku 1952 odsoudili ve zinscenovaném procesu s "vatikánskými špiony" za velezradu na 14 let vězení, otce spoluobvinili a odsoudili na 7 let. Miroslav Koval se starším bratrem vyrůstali v dětském domově až do roku 1960, kdy matku propustili na amnestii a rodina se znovu sešla v Litoměřicích. Přestože Miroslav Koval složil zkoušky na výtvarnou školu, jako syn "třídních nepřátel" na ni nesměl nastoupit a vyučil se v chemičce a maturitu složil na večerní škole v kaučukárně v Kralupech.
V letech 1965-1971 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Františka Jiroudka. Duchovně ho více přitahovala večerní kreslířská škola Jiřího Johna. K jeho spolužákům a přátelům patřil Michal Ranný, Svatopluk Slovenčík, Vladimír Gebauer, Vladimír Říha, Petr Šmaha, Marie Blabolilová. Od roku 1974 žije trvale v Sobotíně, kde zhruba deset let spolupracoval na sochách svého tchána Jiřího Jílka. Ty pak průběžně i fotograficky zdokumentoval. Za normalizace měl autorské výstavy pouze v roce 1982, ve třech malých moravských galeriích. Počátkem 90. let byl členem výtvarného spolku Kruh v Kostelci nad Černými lesy, od roku 1991 Spolku olomouckých výtvarníků (později hostem obojího).
Od listopadu roku 1994 je dramaturgem výstav Galerie Jiřího Jílka v Šumperku, autorem textů k výstavám a podoby tisků k nim, instalací a úvodních slov. Jeho manželka, malířka Anežka Kovalová je spoluautorkou instalací a jejich fotodokumentaristkou.
Miroslav Koval již během studia postupně tlumil barevnost. Od olejomalby přešel v jeho polovině k vaječné tempeře a poslední malířské období na AVU bylo převážně bílé. Součástí diplomové práce byl téměř monochromní obraz ateliéru, dnes v majetku Galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Po ukončení školy začal kolem roku 1973 dokumentovat detaily přírody i pomocí fotografie a jeho kresby zachycující přírodní struktury a jejich rytmické členění byly původně určeny jako příprava k obrazům. Kresby se však postupně osamostatnily a nakonec se staly finálním dílem. Malbu Koval nakonec zcela opustil. Jeho poslední obrazy z doby kolem roku 1984 jsou reliéfní a téměř monochromní struktury malované kaseinovou temperou, bělobou, černí a do jemna třenými a štětcem nanášenými zemitými písky (Moře, 1984).
Z prvních kreseb lze ještě vyčíst vizuální kvality zobrazeného výchozího fenoménu (soubor Zem, 1978-1979). Malíř postupně hledal obecné charakteristické rytmické prvky v krajině nebo detailech trávy a obilí. Jeho kresebný záznam se ve snaze vyhnout jakémukoli lyrizování postupně stal robustnější (1983). V následujícím období ztrácí význam přímá souvztažnost s určitými prvky přírody a Kovalova kresba směřuje k zobecnění, vícevýznamovosti a vzájemné zaměnitelnosti objektů. Syntézou této zkušenosti je soubor velkoformátových kreseb z let 1986-1987. Po roce 1989 se kresba stává dynamickou a zahrnuje kruhové motivy víření, zamotávání či ovíjení. Po roce 1991 se součástí kresby stává geometrické vymezení prostoru, v němž se struktury rozvíjejí.
Kresby se postupně radikálně redukují na jednoduché křivky a zároveň vzniká potřeba zdůraznit přímé sepětí s přírodou. Miroslav Koval již nekreslí perem, ale používá nejrůznější přirozené přírodní materiály, které zanechávají měkkou stopu - stonky česneku nebo denivky. Dominantní charakteristikou kreseb je měkká horizontální a vertikální symetrie, prostorové vztahy vymezují jednoduché linie.
Východiskem tvorby Miroslava Kovala je příroda, ale hledá v ní něco obecnějšího, co přesahuje jednotlivou zkušenost a směřuje k úhrnnosti. V tomto smyslu souvisí s konceptuálními projekty sedmdesátých let, které vycházely z fotografických či kresebných záznamů konkrétních jevů a transformovaly je do netradičně koncipované nové reality. Jednotlivé přírodní situace nejsou podnětem k reflexi vlastní senzibility, ale pouze podřízenou složkou, ke kterým hledá výtvarné paralely. Podstatou jeho tvorby je hledání a zviditelňování metafyzického řádu přírody. Jednotlivé práce jsou pouze různými řešeními stejného problému a proto je třeba Kovalovo dílo vnímat jako celek.
Autor sám své dílo komentuje:
Kresba je způsobem doptávání se po rytmické skladbě prapůvodních tvarů, účelem nespoutaného řádu přírody a každodenním novým pokusem o přiblížení se k němu – potvrzením si, že ještě vidím a cítím… že ještě jsem. Je životní nezbytností, posledním útočištěm. Zmatky světa do ní nevpouštím.
cs.wikipedia.org