Kamil Lhoták

* 25. 7. 1912, Praha, Česká republika (Czech Republic)
22. 10. 1990, Praha, Česká republika (Czech Republic)
painter, illustrator, graphic artist, writer, costume designer

 

nationality: Czech
sex: male

Kamil Lhoták
Balony
1942
malba
lepenka, olej, plátno
31 x 100 cm
Kamil Lhoták
Vysoká kola
1940
malba
olej, plátno
500 x 650
Kamil Lhoták
Ohrada s dětskými kresbami (Ohrada)
1945
malba
olej, překližka
220 x 330
Kamil Lhoták
Cyklistický stadion (Alcyon; Dědeček s vnučkou na závodní dráze)
1948
malba
olej, plátno
950 x 1100
Kamil Lhoták
Reklamní balon - láhev likéru (Balon nad ohradou)
1942
malba
olej, plátno na lepence
300 x 400
Kamil Lhoták
Staré stroje
1940
malba
olej, plátno
460 x 550

word:
Malíř, kreslíř, grafik, ilustrátor a milovník všemožných dopravních prostředků a motocyklů zvláště Kamil Lhoták se narodil 25.7.1912 v Praze. Otce poznával pouze při zřídkavých návštěvách u jeho maminky Anny Kouglové, švadleny a příležitostné herečky holešovického divadla Urania. V dětství se tak utvářel jeho sarkasticky odtažitý přístup k jakýmkoli citovým záležitostem. Co ho zraňovalo, s čím nemohl bojovat vlastní vůlí, pílí nebo rozumem přemoci, to bezcitně glosoval. Po otci, významném pražském lékaři Kamilu Lhotákovi, autorovi průkopnických a dodnes uznávaných farmakologických knih (Česká farmakopoea, Farmakologie ad.), zdědil bystrý rozum, pečlivost, vytrvalost a neuvěřitelnou přesnost, s níž tvořil a také vedl svůj „Seznam obrazů Kamila Lhotáka“. Do něj zaznamenával všechny své obrazy a ke každému z nich pak vedl záznamy o jeho osudu – majitele, výstavy, kritiky i osobní postřehy.
Zpočátku nebylo zřejmé, čím se stane, jasné bylo jen to, že nechce být průměrným, že touží vyniknout, být stejně dobrý nebo lepší než jeho otec. Proto se nemohl stát botanikem. Ostatně, veškeré rostliny se mu skrze něj na celý život zprotivili. Také se nikdy netoužil stát právníkem, ačkoli studium právnické fakulty University Karlovy nedokončil jen díky uzavření vysokých škol v roce 1939. Múzy umění ho lákaly mnohem více. Kromě malby ho uchvátila vážná hudba a dokonce nějakou dobu studoval hudební kompozici. Z této doby počíná i jeho celoživotní přátelství s hudebním skladatelem Janem Rychlíkem. Na rozdíl od hudby Kamil Lhoták nikdy malbu nestudoval nebo lépe řečeno, nenavštěvoval žádnou školu, ateliér nebo kurz. Studoval sám staré obrázkové časopisy, knihy, atlasy, výstavní katalogy a především svět, který viděl kolem sebe na ulici i v polozapomenutých zákoutích starých Nuslí, kde jako kluk vyrůstal. Ve své fantazii oživoval staré vraky aut skryté za oprýskanými zídkami a počmáranými dřevenými ploty. „Učil jsem se z chyb a zkušeností. Chodil jsem za obrazy Josefa Šímy a Jana Zrzavého do Aventinské mansardy. Miluji Alberta Marqueta … slyším, jak říká, tohle si musím namalovat čistě jen pro sebe.“ (Adolf Branald: Můj přítel Kamil, Praha 1998). O jeho definitivním směřování rozhodl pravděpodobně až úspěch jeho obrazů na výstavě v Beaufortově galerii v Praze roku 1939. Ačkoliv nebo možná právě proto, že byl autodidakt a jeho tvorba vycházela čistě z chlapecké vášně a radosti, zaujal od počátku výtvarné kritiky svým svébytným projevem, který neměl v té době a ani později obdoby. Byla oceňována jeho neliterárnost a zdánlivá prostota postrádající strojenou tajemnost, v té době téměř všudypřítomnou. Zdálo se, že jeho díla promlouvají přímo k srdci diváků, kteří díky nim vidí a znovu prožívají své dávno zapomenuté vzpomínky z dětství.
Na uměleckou scénu tedy vstupoval jako již naprosto vyhraněná osobnost, solitér, který přesně ví co, proč a jak chce namalovat a nenechá se výrazně ovlivňovat žádným dobovým hnutím ani tendencemi. Může se zdát, že jeho členství ve Skupině 42 bylo zpočátku spíše dílem náhodné námětové blízkosti, než aktem vnitřního přesvědčení. S jejími tezemi „zkoumat a malovat poetické hodnoty moderního světa … kamenné krajiny velkoměst…svět ve kterém žijeme“ (Jiří Kotalík, Jindřich Chalupecký) však souhlasil a v malbě s chutí naplňoval. Pravidelně se účastnil se schůzek, které se uskutečňovaly v ateliérech jednotlivých členů skupiny. Osobně nejblíže měl k Františku Grossovi, s nímž příležitostně konzultoval rozmalovaná plátna. Údajně na jeho radu nahradil letícího Pegase letadlem. Esence myšlenek Skupiny 42 je asi nejlépe vyjádřena obrazem Krajina 20. století (1942), kde veškerá volná prostranství a stráně protnula silnice obklopená montovanými domy, pergolami se vším technickým zázemím města. Oblohu spoutanou telegrafními dráty a kabely elektrického vedení tiše brázdí větroň a pročesává anemometr. Krajina 20. století může být zrovna tak krajinou 21. století s jejími periferiemi, nákupními centry a průmyslovými zónami, které se nemilosrdně a bez jakéhokoliv architektonicky jednotného záměru zakusují do polí okolo silnic, neboť stále, slovy přírodovědce, probíhá sukcese směrem k nekonečnému městu na úkor volné krajiny. Chybí snad jen ty sloupy s porcelánovými cívkami.
Kromě města s jeho periferiemi a haraburdím miloval secesi, tu dobu sladkého snění, kdy čas plynul pomalu, a drobné radosti skládaly den za dnem, zdánlivě nekonečná a přitom končící tak zoufale brzy. Byla to doba, kdy byl objeven kinematograf, kolo, motocykl, automobil a vše bylo přijímáno s nelíčeným úžasem. Lhotákovo nadšení pro veškeré pohyblivé stroje nezničila ani válka. Svůj hold pionýrům techniky, kteří měli odvahu přijít s něčím novým, být vysmíváni a dokonce neváhali obětovat své zdraví a dokonce i život, aby dokázali funkčnost svého vynálezu, složil dokonce vydáním tří útlých knih – Balón, křídla a vrtule (1948), Kolo, motocykl, automobil (1950) a Z dějin ponorky, torpeda a potápěcích přístrojů (1956). Všechny jsou psány se zápalem skutečného obdivovatele a doplněné řadou dobových ilustrací a fotografií posbíraných ve starých magazínech, mezi nimi i v časopise The Vintage Motor Cycle Club, jehož byl jako jeden z mála Čechů členem.
Kamil Lhoták nebyl krajinářem v pravém slova smyslu, nebyl ani malířem města. Pohyboval se na pomezí, periferii, v krajině plné děje, lidí, nebo stop po jejich přítomnosti. „Mě zajímala vždy jen krajina, do které zasahuje člověk. Je pro mne vzrušující právě to napětí, které vzniká mezi původností země a tím lidským dotekem, zvlášť dotekem člověka-technika.“ (L.H.Augustin, Kamil Lhoták, Praha 2000). Ryze krajinářskou sérií je snad jen řada pláten Zelené Irsko, k nimž lze volně přiřadit i obraz Zelená krajina,1963. Všechny obrazy i kresby vznikaly v ateliéru. Čerpal ze vzpomínek a zážitků prožitých během výletů na jednom ze svých milovaných motocyklů nebo bicyklů, a také z četby knih dobrodružných knih (Jules Verne, Bert Ženatý ad.)
Věřil, že vše má svůj skrytý význam. Každá událost nebo objevení neznámých nebo ztracených věcí bylo dílem osudu. Nic se neděje přeci náhodou a hledání tohoto skrytého tajemství pro něj bylo kořením i hnací silou života. Bez tajemství by byl svět nudný a nebylo by proč žít. Do svých obrazů tedy komponoval nápisy, čísla a předměty, jejichž významu rozuměl jen on sám. Zajímal se dokonce i o numerologii – na obraze Zeď vzpomínek (1954, AJG Hluboká nad Vltavou) je zaznamenán výpočet dvou osudových čísel - jeho a jeho syna(?). Nerad se však o svá tajemství dělil a dokonce je pokud možno záměrně potlačoval „nemaluju tragédie a drámy, mám v obrazech modré nebe a lehounké obláčky, žádné mraky, snad tesklivost vzpomínek a návratů… nejsou v tom žádné jinotaje – jednoduchost je to, co hledám a chci vyjádřit.“ (Adolf Branald: Můj přítel Kamil, Praha 1998). Přesto některé jeho obrazy šokují a dráždí představivost diváka. Mezi ně patří především série obrazů Dcera velkoměsta, jež zachycují zprvu dívku, později krásnou ženu, Manku Haštabovou, kterou poznal v Jedličkově ústavu v Praze a která se stala na dlouhá léta jeho múzou i femme fatale. Ve skutečnosti byla Manka však pouze jednou z Lhotákových žen, s podobným postižením, neboť takový nedostatek ho vždy přitahoval a fascinoval. Díky němu se mohl stát chápavým ochráncem, neboť sám byl postižen dětskou obrnou a po celý život napadal na jednu nohu. K protnutí dvou proudů jeho tvorby – příměstské krajiny a portrétů – dochází v jeho Poctě Roy Lichtensteinovi (1970), kde na zelené louce mezi jeho obvyklými atributy jakými jsou barevné míče, cívky-stroje pouště a reklamní poutače u bije do očí obrovský billboard s lichtensteinovsky stylizovanou Mankou – dcerou velkoměsta.
Během svého života namaloval více jak dva tisíce obrazů, nepřeberné množství kreseb a grafik, ilustroval několik desítek knih a spolupracoval s filmovými ateliéry. Poslední roky života však přestal zcela malovat, nepřestal-li, tak všechna díla po roce 1983 zničil a listy ve svém „Seznamu“ vytrhal. Tvořil již jen příležitostně – kreslil drobné pozvánky a novoročenky přátelům a známým. Dne 22. října 1990 umírá necelý rok po své životní družce Anně Endrštové.
Petra Příkazská /text skládačky: Kamil Lhoták, Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2010

notes:
pseudonymy v revue Řád identifikovala Jarmila Štogrová (nar. 1956) v osobním archivu Jana Hertla (1906-1965):
Všezvěd Všudybud, Maximax, Lubomír Jiskrnáč-Zápasník, Herdegg M. Filek (osobní sdělení)