Václav Bartovský

* 22. 8. 1903, Praha, Česká republika (Czech Republic)
8. 8. 1961, Vůsí (Milevsko), Česká republika (Czech Republic)
painter, art theorist, illustrator, typographer

 

nationality: Czech
sex: male

word:
O mládí a uměleckých počátcích Václava Bartovského je známo velice málo, neboť o své minulosti nemluvil. Ponechával si své tajemství pro sebe. Jako kdyby nebylo o čem mluvit či jako kdyby se ostýchal. Připadalo mu nepatřičné, zatěžovat kohokoli svou minulostí nebo svými všednodenními starostmi. Nechtěl, aby jeho dílo bylo vykládáno skrze jeho životní peripetie. Nechtěl také, aby ho kdokoli litoval a cenil jeho dílo ne pro dílo samo ale pro dobrý skutek, který koupí vykoná. Počátky jeho životního příběhu lze rekonstruovat pouze útržkovitě a s mnoha otazníky pouze ze skromných vzpomínek, které mezi řečí svěřil svým přátelům.
Václav Bartovský se narodil v pražských Vršovicích v sobotu 22. srpna 1903. Finanční situace rodiny nebyla nikterak valná, neboť jeho otec se živil jako příležitostný herec, zpěvák, hudebník a také skladatel populárních písní. Odtud možná pramenila Bartovského celoživotní touha po svobodě a nechuť podřizovat se jakýmkoli závazkům, ať již pracovním nebo programovým. S tím možná souviselo i jeho vyloučení z vršovické měšťanské školy a všech dalších škol v Rakousko-uherské monarchii. Byl nucen opustit školní lavice, dřív než složil závěrečnou zkoušku. Zároveň v této době opustil rodinu otec a Bartovský se musel začít podílet na obživě rodiny. Studia proto nikdy nedokončil. Co mu však chybělo v úředních listinách, doháněl o to více vlastní pílí, studiem a četbou. Neustále a soustavně se vzdělával především v oblasti umění a znalectví. Obrazy ho uchvátily. I když měl jistě co dělat, aby zajistil dostatek prostředků na živobytí, našel si vždy čas, aby se věnoval malbě. Fascinovala ho možnost takto zastavit ubíhající čas. Znovu a znovu zkoušel malovat na několikrát vypraná plátna. Maloval v bytě, na balkóně i v plenéru. Věděl, že dokonalé techniky nemůže dosáhnout bez porady zkušených malířů, proto docházel na soukromé hodiny a konzultace u Karla Raška, Rudolfa Vejrycha a Jaroslava Poše. Jeho skutečným vzorem se však stal Antonín Slavíček spolu s Janem Trampotou a Jindřichem Pruchou, jejichž monografie přechovával ve svém ateliéru a pečlivě je studoval. Postupně díky své usilovné píli nabyl velké zručnosti. Mistrovsky vládl štětcem i barvami. Jeho technika byla tak bravurní, že snesla srovnání se Slavíčkem či Chittussim.
V zimě roku 1927 vystavil soubor krajinářských pláten na své první samostatné výstavě uspořádané v prostorách Domu umělců Krasoumné jednoty v Praze. Tenkrát jeho obrazy sice nevzbudily téměř žádný ohlas odborné veřejnosti, přesto měly mezi sběrateli relativní úspěch. Byla to snad jediné období v jeho životě, kdy byl prodejem svých obrazů schopen uživit nejen sebe, ale i svou rodinu. Bartovský však nebyl z těch umělců, kteří by se spokojili s pohodlným životem zajištěným prodejem konvenčních pláten pochybné umělecké hodnoty nenáročnému publiku z řad pražského měšťanstva. Nechtěl dělat „umění“ obrazů prostřední kategorie pro pouhý finanční zisk. Jeho cílem nebyl blahobyt. Na svou tvorbu kladl mnohem vyšší požadavky. Chtěl vytvořit plátna, o jejichž kvalitě by nebylo pochyb. Obrazy, které by oslovily i znalce a milovníky umění. Aby toho dosáhl, musel upustit od dosavadního stylu. Musel se vzdát techniky a prostého napodobování viděné skutečnosti ve prospěch vědomé konstrukce kompozice na základě jasných pravidel. Bartovský tímto rozhodnutím zcela změnil svůj dosavadní styl. Inspirován Braquem i Kubištu začal konstruovat či spíše dekonstruoval zátiší. Používal téměř výhradně odstíny šedé. Pracně se dobíral vnitřních zákonitostí kompozice, které při malování krajin či města nebyly tak zřejmé. Potřeboval si ujasnit jak drobná barevná skvrna, linie, či vhodně zvolený barevný akcent může zcela změnit vnímání celého obrazu.
Počátkem třicátých let se Bartovský sblížil se Zdeňkem Rykrem, který se stal jedním z jeho nebližších přátel. Diskutoval s ním efemérní problémy a nuance malby. Není proto jistě náhoda, že si je tvorba Bartovského a Rykra v určitých obdobích velice blízká. Skutečným zlomem se pak pro Bartovského stala cesta do Paříže, kterou podnikl spolu s Jindřichem Chalupeckým asi roku 1933. Hluboce ho zasáhlo setkání s obrazy Pierre Bonnarda a Henri Mattisse. Jejich díla a myšlenky jakoby vyjadřovaly to, o čem Bartovský myslil a nebyl zatím schopen jasně své pocity vyjádřit na plátně. Důkazem jsou obrazy Modrých ateliérů, které jsou jakýmsi prologem k sérii obrazů ze čtyřicátých let. Zatím stále ještě hledal motiv, námět i techniku. Do tohoto hledání patřila i lekce surrealismu. Jindřich Chalupecký ve svých zápiscích o mnoho let později vzpomíná na rok 1935, kdy spolu s Františkem Hudečkem, Zdeňkem Rykrem, Františekem Grossem a právě Václavem Bartovským chtěli uspořádat výstavu mladých surrealistů. Kromě několika kreseb tužkou se z tohoto období zachovalo pouze několik snových menších kompozic, v nichž se dotknul hranice abstrakce. Jsou to výjimečné práce jak počtem, tak kvalitou. Později zpracovával motivy městských scenérií, detailů architektury i krajiny (Praha, Staré stromy, Sláma ad.).
Přestože se Bartovský během svého tvůrčího života nepřidal oficiálně k žádné skupině umělců. Často se však scházel s Jindřichem Chalupeckým a celou řadou významných osobností včetně umělců formující se Skupiny 42. Jeho myšlenky mu byly blízké, avšak nedokázal se s nimi zcela ztotožnit. Nechtěl tvořit nějaký mýtus. Chtěl malovat obrazy vzbuzující u diváka emoce na základě pouhé hry barev a světla. Byla mu cizí dramatická rétorika a bojovnost. Pracoval ukryt před světem ve svém ateliéru na rozměrných plátnech výjevů setkání s přáteli. Okamžiky osobního štěstí, melancholické až nostalgické výjevy, jak se vybavují ve vzpomínkách. Výjevy oproštěné od zbytečností jakoby lépe vystihovaly vlastní podstatu jevů. Malovány jsou zdánlivě prostou lazurní technikou, avšak opak je pravdou. Bartovský netvořil lehce. Tápal ve snaze o dokonalost. Každou plochu, každý sebemenší tah štětce podroboval nesmlouvavé kritice. To co jednou rukou štětcem vytvořil, druhou rukou hadrem namočeným v terpentýnu stíral. Jednotlivé plochy tak v sobě skrývají neuvěřitelný umělecký zápas.
V roce 1948 vystavil tato plátna v Topičově salónu. Kritika byla nanejvýš příznivá. Zdálo se, že nalezl svůj výraz a styl. Bohužel jeho chvíle slávy byla krátká, neboť krátce před otevřením výstavy mu zemřela matka, kterou podle všeho velice miloval a v jejímž bytě měl stále svůj ateliér. Byt s ateliérem nemohl ze svých příjmů dále udržovat. Současně také na něj doléhala stále větší starost o jeho syna, jehož tvář i nešťastný osud je zachycen na několika obrazech. Na obraze Černá paní (1930) sedí jako malý hoch na klíně své maminky, následuje několik smutných portrétů a konče naprosto čistou krásnou Vzpomínkou (1947) malovanou v době, kdy již Vladimír stál nenávratně na šikmé ploše.
S touto osobní ztrátou zároveň přišel i o uměleckou svobodu, na níž mu záleželo především. S kulturní politikou KSČ nikdy nesouhlasil. Věděl, že dobré umění nemůže vzniknout bez svobody,, jen podle nadiktového zadání a bez kontaktu s pokrokovým uměním v zahraničí. Věnoval se především teorii a práci v komisích, kde vždy stál na straně mladých umělců. Jeho ateliér se stal pro ně doslova alternativní akademií. Docházeli k němu absolventi a studenti uměleckých škol. Dokázal vždy i v dobách nejhorších pochybností potěšit, povzbudit a dodat dalších sil do života a tvorby. Pro řadu z nich se dokonce stal doslova duchovním otcem a patronem. V tom tkví jeho největší význam pro české umění. Byl úhelným kamenem, na němž vyrostla celá část válečné a povalečné generace. Mezi nimi i jedny největších a nejuznávanějších osobností výtvarného umění: Adriena Šimotová, Jiří John, Vladimír a Věra Janouškovi, Daisy Mrázková a řada dalších. Tento pozitivní vliv byl oboustranný, neboť Bartovský diky nim zase nalezl sílu a chuť malovat. Na jeho Bartovského společně vystoupili z Umělecké besedy a vytvořili vlastní skupinu UB 12, avšak sám se na její další činnosti nepodílel, neboť záhy po tomto vystoupení 8. srpna 1961 ve Vůsí zemřel.
Jeho vliv a výsnem se neomezoval jen na výtvarné umění. Svým smýšlením a znalostmi ovlivnil také básníky Jiřího Koláře, Jana Hanče a Jana Vladislava, kteří mu vzdali hold ve svých básních a denících.
PePřík