Pavel Nešleha

* 19. 2. 1937, Praha, Česká republika (Czech Republic)
13. 9. 2003, Praha, Česká republika (Czech Republic)
painter, graphic artist, photographer, pedagogue

 

nationality: Czech
sex: male

Pavel Nešleha
Hráč kulečníku
1957
malba
olej, plátno
40,5 x 50 cm
Pavel Nešleha
Hamlet
1963
malba
lepenka, olej
40 x 30 cm
Pavel Nešleha
Stůl
1964
kombinovaná technika
dřevěná deska
110 x 70 cm
Pavel Nešleha
Labyrint
1972
kresba
dřevěná deska, papír, tužka
104 x 80 cm
Pavel Nešleha
Historie lidské ruky I
1970
lept (C 3), suchá jehla (C 4)
papír
48 x 35,5 cm
Pavel Nešleha
Vítěz
1973
lept (C 3)
papír
62 x 48 cm

word:
- dětství prožil v Kyjích u Prahy, kde navštěvoval výtvarný kroužek při základní devítileté škole vedený Vladimírem Šebíkem, žákem krajináře Martina Salcmana. Denně chodil kolem románského kostela a pozoroval jeho tajemné kamenné zdivo pamatující Přemyslovské vladaře, kdy ještě nebyli pouhou pověstí. Prázdniny prožíval na Vysočině a mezi pískovcovými městy Kokořínska. Koncem války se stal nedobrovolným svědkem požáru Vysočan po bombardování.
- 1952-56 studium na Výtvarné škole v Praze. Díky prof. Balážovi se seznámil s díly českých avantgardních umělců (Kubišta, Filla ad.). V Brně navštěvuje přednášky Jaromíra Pečinky. S oblibou zajíždí na Slovensko. Díky zoufalé situaci strýce Václava, vdovce vychovávajícího pět dětí v chalupě na Vysočině, si na rozdíl od mnoha svých vrstevníků plně uvědomoval propastný rozdíl mezi imaginárním světem propagandy a skutečnou realitou.
- 1956-62 studium VŠUP, ateliér monumentální a užitné malby prof. Aloise Fišárka. Pohyboval se v okruhu přátel inklinujících k informelu a konceptuální tvorbě (Zdeněk Beran, Antonín Málek, Zbyšek Sion, Čestmír Janošek). S nimi a dalšími umělci v pražských hospodách založil volné seskupení Somráci. Spojoval je odpor proti oficiální (ne)kultuře a vědomí vykořeněnosti a marnosti lidského snažení. Roku 1959 se zúčastnil zájezdu do Leningradu a Moskvy, kde měl možnost poprvé spatřit díla evropských umělců v originále (Cézanne, van Gogh, Gauguin, Chagall, Kandinskij, Malevič…). Jeho zájem o dějiny umění a především současnou hudbu. Navštěvuje proto cykly přednášek, výstavy a diskuse o současném abstraktním umění.
- Poznává Vladimíra Boudníka. Inspirován filmem Andalúzský pes od J.Buňuela vytváří propalované kresby (1961).
- 1962 v Divadle hudby v Hradci Králové (v budově dnešního Nového Aldalbertina) byla instalována jeho rozměrná diplomová práce, avšak téměř ihned byla ideologickou komisí prohlášena za závadnou, svěšena a zničena. Absolutorium získal nakonec na základě starších prací.
- Spolu se svou budoucí ženou, historičkou umění Mahulenou Nešlehovou, cestoval po Jugoslávii, kde navštívil bienále v Ljublani. Poprvé vystavoval v rámci skupinových výstav a záhy uspořádal první samostatnou výstavu v pražské Galerii mladých v Mánesu.
- 1968 stipendium v Paříži, rozvíjel svůj kresebný styl, který plně uplatnil počátkem sedmdesátých let v drsně kritických normalizačních groteskách. Žil a pracoval v podkrovním ateliéru v Římské ulici na Vinohradech. Ještě před totálním uzavřením hranic stihnul uskutečnit cestu do Německa a Švédska.
- od roku 1964 se pravidelně účastnil pražských Konfrontací.
- 1970 díky úspěchu na Trienále v Darmstadtu, kam NG zaslala kolekci jeho kreseb, získal nabídku místa pedagoga v ateliéru kresby na AVU v Kasselu. Žádost o povolení k výjezdu však byla Ministerstvem kultury zamítnuta. O rok později získal zlatou medaili za grafiku na Bienále v italském Terstu. O několik let později v souvislosti s realizacemi světelných objektů vycestoval do Japonska a Íránu.
- koncem 80. let tak trochu z hecu a také z legrace na účet nově vznikajících skupin v rámci Svazu výtvarných umělců založil skupinu Zaostalí.
- po revoluci 1989 získal místo docenta a později profesora a prorektora na VŠUP v Praze, kde vedl ateliér malby. Zastával názor, že umělec musí nutně znát díla jeho předchůdců, proto využívá svobody cestovat a spolu se svými studenty podniká studijní cesty za památkami, galeriemi a výstavami do Itálie, Španělska, Francie a Německa. Jeho studenti vzpomínají na jeho schopnost komunikace a otevřenost vůči jejich názorům.
- posledních pět let života bojoval se zákeřnou nemocí, které podlehl pouhých pět dní před vernisáží výstavy Záznamy světla v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, kde byly vystaveny barevné pastely inspirované prožitky během náročné léčby.

Dílo
- nejvýraznější představitel zobrazující malby stojící na pomezí hyperrealismu, od něhož se Něšlehovo dílo odlišuje především svým existenciálním a symbolickým obsahem.
- „Jednou z hlavních tezí postmoderní estetiky je tvrzení, že současná doba ztratila schopnost a oprávnění vyprávět velké příběhy. Tato ztráta naračního obsahu je pak často přímo spojována s tak zvaným koncem umění, alespoň ve smyslu jeho tradičního významu. …povolovány jsou jen minipříběhy…něco jako reportážní fotografie…jsou schopny zasáhnout cíl…zviditelnit dosud neviděné….Nešleha naopak toužil po velkém příběhu a zároveň si uvědomuje, jak obtížné je naplnění této snahy v dnešním světě.“ Petr Wittlich
- Svým obdivem k nezměrné síle a fascinující proměnlivosti přírody navazoval na romantiky 19. století. Stal se tak jejich novodobým pokračovatelem. Zajímal ho proces imaginace a do svých děl zapojoval mnohovýznamové a tradiční symboly vycházející z křesťanské tradice, avšak ty v jeho dílech záměrně vyznívají zcela volně bez zřejmého náboženského obsahu (kotva, kříž, knihy, lana…).
- ve svých počátcích by výrazně ovlivněn Bohumilem Kubištou a dalšími autory české moderny, jejichž výstava se uskutečnila roku 1957 v Brněnském Domě umění. Vyznačuje se expresivní stylizací tvarů a figur, temnou až ponurou barevností a vysokými barevnými pastami. Před očima tak vyvstává tísnivý pocit poválečných let a strach a bída let padesátých. Lze ji vyjádřit slovy „expresivní, ponurá, temná a figurativní“ (Adriana Primusová).
- s příchodem informelu experimentoval, podobně jako většina umělců jeho generace, s různými technikami a materiály a také se strukturální grafikou. Používal pertinaxové desky, které mu zjevovaly zázračný svět ohnivé transformace. Tato tvořivá destrukce ho fascinovala. Spatřoval v ní jakési prvotní vznikání hmoty a prostoru. Žhnoucí oheň se pro něj takto stal jedním z hlavních témat, které zpracovával v nejrůznějších obrazových i významových rovinách, ať již samostatně (série kreseb Oheň) nebo jako součást cyklů (Živly, Zhroucení iluze ad).
- koncem 60. let začíná intenzivněji fotografovat. Slovy Petra Wittlicha: „Pavel Nešleha je malíř, který rád používá fotoaparát, aby získal autentické stopy a vizuální otisky přírodních procesů vytvářejících monumentální rámce našemu do sebe zahleděnému snažení a využil jich pro velké symbolické metafory ve svých obrazových dílech.“
- s naprostým zmarněním iluzí o svobodném Československu a marastem normalizace se vyrovnával sérií velkoformátových kreseb nepřirozeně deformovaných očí, uší, úst a rukou jakožto smyslů, jimiž vnímáme svět kolem nás a jsou neustále někým nebo něčím pokřivovány. Projevoval se tak Něšlehův smysl pro ponurou grotesknost a ironii, která graduje v sériích Židle a Historie lidské ruky.
- v sedmdesátých letech díky zakázce pro osvětlení zámecké restaurace načas zcela opustil malbu. Plně se věnoval vytváření světelných objektů z vrstvených bílých desek ve tvaru stylizovaných otisků rukou a nohou – stop člověka. Na svůj systém rozptýleného osvětlení získal dokonce patent. Na základě zlatého řezu a pythagorejské matematiky sestavil světelný objekt umístěný do zešikmeného dvanáctistěnu. Vystavil ho v Galerii Baukunst v Kolíně nad Rýnem a následně ho realizoval pro Íránský pavilon na Expo v japonské Okinawě. V Teheránu byl pak podle jeho návrhu vybudován mnohovýznamový symbolický ovoid, dnes bohužel zničený.
Petra Příkazská /text listu z cyklu Mozaika. Galerie moderního umění v Hradci Králové, duben 2011